Chicago 1931 - čekatelský kurz

Termín: 19.3.-21.3. a 9.4. - 11.4.2010
Autor: Kattka

… Tak tohle je pouze moje reakce na čekatelský kurz. Měla to být reportáž, ale jaksi se to trošičku zvrhlo. Nicméně doufám, že osoby kterých se to týká se neurazí a pokud si to náhodou přečtou, vezmou to s humorem a pouze jako odlehčení … (tak, jak to bylo myšleno)

Čekatelský kurz - Chicago 1931

Jelikož v našem oddílu zastáváme já, Cipi a Mája funkci zástupců vedoucích, rozhodla se naše vyšší moc, naši vedoucí, že je na čase, abychom se i my neohrožené skautky vydaly na strastiplnou pouť, na jejímž konci z nás budou právoplatní vedoucí. Prvním krokem na této cestě je ovšem zvládnout čekatelský kurz. Kurz, po kterém už naši zástupcovskou moc nebude nikdo moci zpochybnit.

A proto jsme stály devatenáctého března před pokladnami Masarykova nádraží a napjatě očekávaly věci příští. Původní pochyby, zda jsme na správném nádraží, se rozplynuly v okamžiku, kdy kolem nás proplula první skupinka skautů mířící stejným směrem. Po chvíli se objevili i naši ctění instruktoři. Jeden z nich, nám později představený jako Sirka, se vydal koupit lístky a ti ostatní se zatím věnovali prezenci. Pak každému rozdali dva lístečky. Z prvního jsme se dozvěděli, že od teď jsme studenty na policejní akademii, a co to obnáší. A na druhém bylo rozdělení do družstev po šesti a pravidla ke hře s podezřelým názvem: THE LAST TRIP, kterou jsme měli hrát ve vlaku. Následně nám bylo sděleno, že pokud potkáme průvodčího, máme ho poslat za Sirkou, který se bude nacházet někde uprostřed vlaku. Potom nás nahnali do vlaku.

Jelikož jsme se s ostatními neznali, tak první, co jsme po odložení batohů dělali, bylo, že jsme vykřikovali čísla našich skupin. Poté, co jsme se sešli, jsme dle pravidel hry vyrazili hledat dealery Blacka a Whitea, od nichž jsme měli vyzískat dva papírky a následně je vyměnit u pana Milka za stejnojmennou čokoládu. Nebozí cestující museli vytrpět pět skupinek ne příliš tichých skautů, které si to křižovaly vlakem tam a zpátky. Pan průvodčí z nás měl opravdu velikou radost, a když nás míjel popáté, vrhl na nás obzvláště krásný obličej. Chvíli to i vypadalo, že nás vyhodí okýnkem, ale naštěstí hra byla rychle dohrána a zanedlouho jsme vystupovali.

Skautská klubovna Tortuga v Nymburku je opravdu krásná. Je to renovovaná bílá vila, uvnitř krásně moderně zařízená. Byli jsme milostivě vpuštěni a dovedeni do druhého poschodí, neboli na půdu, kde se nacházelo pár pokojíků. Ty už byly obsazeny. Naštěstí tam bylo i dřevěné patro, které se podařilo zabrat nám. Po skvělé večeři připravené Rackem, nám byli představeni naši instruktoři. K mé nemalé radosti se objevilo i pár známých tváří z našeho střediska. Pak se hrálo pár seznamovacích her.

Zlatým hřebem večera byla hra Policejní akademie, která měla prověřit naše policejní dovednosti sedmi úkoly. Za zmínku stojí obzvláště tři z nich, které byly velice vtipné:

1. Výuka střelby - k tomu jste potřebovali být dva. Jeden z vás si stoupnul na čáru a na hlavu si dal hořící svíčku. Ten druhý dostal plnou vodní pistolku a musel svíčku uhasit. Máje, která byla před námi, se nějak nedařilo a spotřebovala asi dva kbelíky s vodou, než svíčka konečně zhasla. 2. Loupání koblih -to byla taky velká legrace, ale vysvětlit to moc nejde. A nakonec za 3. Výměna žárovky - určitě znáte ten vtip, kolik policistů je potřeba k výměně žárovky? Takže tohle byl ten samý postup, pouze místo stolu jsme použili židli, protože stůl by se do chodby, kde byl úkol prováděn, nevešel.

Tak skončil zábavný večer a pomalu nastala noc a s ní přišla i večerka. Zhruba ve dvě hodiny se nám podařilo uložit se do měkkých spacáků a strávit zbytek noci příjemným spánkem.

Jaký byl náš šok, když jakýsi barbar začal hrát na kytaru v sedm ráno s hanebným úmyslem nás vzbudit. Když se vyhrabal z hromady polštářů, která na něm přistála, byl identifikován jako Šípek. Nic si nedělal z útoku na vlastní osobu a pokračoval slovy: "Sluníčko už dávno vstalo, svou písničku zazpívalo a ty ještě spíš, že se nestydíš..." Pak dodal, že za pět minut máme být dole nastoupeni na rozcvičku a radši rychle zmizel před kanonádou dalších polštářů.

Po snídani nás čekal první blok přenášek, na které jsme byli rozděleni do tří skupin. Uchopili jsme tedy bloky a tužky a šli vstříc svému neblahému osudu, neboť komu by se chtělo mít školu i o víkendu. Přednášky byly před obědem tři - Myšlenkové základy skautingu, Metodika, neboli výchova skautské metody a Zdravověda. Pak byl oběd a následovaly další dvě přednášky: Bezpečnost a Hospodaření, kde nás učili, kterak poznat správnou účtenku, aby se střediskový hospodář nezbláznil a mohl správně evidovat, kolik bylo utraceno a co má proplatit.

Na konci náročného dne, po večeři, nás čekala ještě náročnější hra, zvaná též: Válka gangů. Rozděleni do stejných skupinek jako předešlého dne jsme byli vysláni do temných uliček Nymburka, pozatýkat nebezpečné živly, protože jako na policistech na nás závisela bezpečnost města. Byl příjemný teplý večer, my běhali po městě a lovili zločince a jiná individua. Byla to celkem legrace, i když na nás místní obyvatelstvo hledělo jako na partu bláznů. A skutečná policie vypadala, že nás každou chvíli sebere za rušení nočního klidu.

Ráno nás opět vzbudil Šípek. Zopakoval svou zřejmě oblíbenou básničku se sluníčkem a
ohlásil nám, že bude rozcvička. Proti tomu se chtěla vzbouřit polovina osazenstva, jelikož byla neděle a v neděli rozcvičky být nemají.

Rozcvičku měl na starosti tentokrát Kulan, povoláním zdravotník. Rozhodl se, že nám ukáže, jak funguje krevní oběh. Proto jsme museli doběhnout na konec hřiště a donést papírek s oxidem uhličitým do plic. Tam jsme ho vyměnili za papírek z kyslíkem, se kterým jsme běželi zpátky k srdci, kde jsme ho opět vyměnili. Představujíce krev jsme se hodně naběhali.

Po snídani nás čekali tři přednášky: Historie skautingu, Organizace a právo a Psychologie.

Po obědě instruktoři vyhodnotili hry a poslali nás si zabalit. Než jsme se vydali na vlakové nádraží, byla ještě rychle vyhlášena akce: "Kdo nemá chleba je máslo". Racek se chtěl zbavit přebytečných bochníků chleba tak, že je prostě rozdá a i poloviční úspěch, kdy část chleba zmizela v batozích, je úspěchem.
Už nás čekala pouze cesta domů, kam se všichni opravdu těšili.

Tak takhle probíhal náš první čekatelský víkend, který jsme prožili v Nymburku. Pak následoval druhý víkend kdesi v horách, který byl v podobném duchu. Znovu jsme lovili zločince, ale tentokrát u mexických hranic. A nakonec proběhlo zkouškové odpoledne a většina z nás úspěšně absolvovala. Ano, já mezi ty hrdé s čekatelským odznakem také patřím. Takže nakonec všechno dobře dopadlo, zazvonil zvonec a čekatelským zkouškám je konec.

Další informace zde...