Legenda mawadani

MAWADANI - píseň nesmrtelného hlasu

Co vlastně zmanená slovo "Mawadani"? Již nějakou dobu jsi členem našeho střediska a nikdo ti to zatím neprozradil. Zde najdeš legendu Mawadani - příběh, podle kterého nese naše skautské středisko svůj název. 


LEGENDA MAWADANI - PÍSEŇ NESMRTELNÉHO HLASU

Stalo se to již velmi dávno. Bylo to v zemi veliké jako náruč bohů a rozlehlé jako moře, které ji obklopuje, moře jehož se bojí rudí muži a rudé ženy. Bylo to v zemi ubíhajících antilop, běžících lehce jako mladá indiánská děvčata a v zemi buvolů, pod jejichž kopyty duní půda tak, jak pod válečným tancem bojovníků. Bylo to v zemi prérií, jež jsou symbolem oslnivého slunce a žízně a samoty zocelující duši mladých bojovníků. 
Ale stepi jsou obklíčeny lesy, temnými jako zrada a nevinnými jako panenská květena, která v nich vyrůstá, a hlubokými jako kaňony, na jejichž dně se pění divoké bystřiny. Bylo to v zemi, kde se žily činy a bojovaly veliké boje a tančilo se před smrtí a zpívaly se divoké a pokorné písně a vyprávěly se podivné příběhy. A ačkoli jsou pro nás tyto tance již pouhým tancem bloudících očí a statečné činy jen tajemnými legendami a písně pouhým zněním srdce, hledíme rádi zpátky a necháváme rádi rozechvívat srdce ozvěnou starých písní. 

Poslyšte jednu z nich, poslyšte příběh MAWADANI !

Kdysi dávno se vydala velká četa válečníků pod vedením náčelníka slynoucího statečností do nepřátelského kraje, aby jej vyplenila a jeho obyvatele zahnala. Bojovníci byli již mnoho dní na cestě, avšak nepřítele dosud nenalezli. Jednoho dne přišli k místu, kterým protékal jasný potok. Tam se utábořili, aby si odpočinuli a doplnili své zásoby. Nadešla noc. Měsíc nesvítil, byla úplná tma, ač hvězdy jasně zářily na temném nebi. Několik mužů připravovalo večeři a ostatní seděli kolem ohně a spravovali mokasiny, rozedrané dlouhým pochodem. Staří bojovníci vyprávěli válečné zkazky o podivuhodných dobrodružstvích svého lidu ... . Večeře byla připravena, náčelník se chystal vykonat posvátné obřady. Pozvedl ruce k nebi, aby vzdal dík Neznámé Bytosti, která vše řídí. „Otče, kráčíme v temnotách. Temnotami jdouce, skláníme čela.“ Náhle bylo ticho přerušeno hlasem propuknuvším v píseň! Každý válečník se bezděky chopil zbraně. Náčelník rozkázal uhasit oheň a v okamžiku čilé ruce zahrabávaly hořící polena do země. Mužové s tlukoucím srdcem obkličovali místo, odkud vycházel tajemný hlas. Kruh se stále zužoval, až bojovníci spatřili obrysy stromu – nyní již nemohl záhadný zpěvák uniknouti, ale přesto zpíval dále. Náhle píseň skončila a její ozvěna odumřela kdesi v dáli. Mužové opatrně sevřeli kruh, avšak uprostřed nenalezli nikoho. Jen u paty velikého stromu ležely rozházeny vybělené lidské kosti a šklebící se lebka. Smrt si vyžádala tělo tohoto člověka, vrátivši jej prachu, avšak neumlčela hlasu muže, jenž v životě bojoval mnoho dobrých bojů. Náčelník, rozhlédnuv se po svých lidech, pravil: „Toto byl muž, jenž zemřel jako válečník. V jeho hlase zněla radost.“ Muži, kteří zažili toto dobrodružství, spojili se později v družinu, kterou nazvali MA-​WA-​DA-​NI. Spojili se, aby lépe sloužili svému lidu a byli mladým mužům příkladem šlechetnosti v míru a odvahy v boji. 
Píseň nesmrtelného hlasu je pro nás symbolem síly. Síly v temnotě hledající a v temnotě bojující. Proto jsme přijali jméno MAWADANI, jako smysl své služby - služby Bohu, vlasti a svým bratřím. 

Stalo se to již velmi dávno. Bylo to v zemi veliké jako náruč bohů a rozlehlé jako moře, které ji obklopuje, moře jehož se bojí rudí muži a rudé ženy. Bylo to v zemi ubíhajících antilop, běžících lehce jako mladá indiánská děvčata a v zemi buvolů, pod jejichž kopyty duní půda tak, jak pod válečným tancem bojovníků. Bylo to v zemi prérií, jež jsou symbolem oslnivého slunce a žízně a samoty zocelující duši mladých bojovníků. Ale stepi jsou obklíčeny lesy, temnými jako zrada a nevinnými jako panenská květena, která v nich vyrůstá, a hlubokými jako kaňony, na jejichž dně se pění divoké bystřiny. Bylo to v zemi, kde se žily činy a bojovaly veliké boje a tančilo se před smrtí a zpívaly se divoké a pokorné písně a vyprávěly se podivné příběhy. A ačkoli jsou pro nás tyto tance již pouhým tancem bloudících očí a statečné činy jen tajemnými legendami a písně pouhým zněním srdce, hledíme rádi zpátky a necháváme rádi rozechvívat srdce ozvěnou starých písní. Všechno to nám tlumočí krásu života dávno minulého, života osamělých poutníků, kteří žili a umírali pod žhavým sluncem, jež stvořil znovu dobrý Chicovaneg. A nám se zdá, že alespoň na chvíli vyrůstáme nad všechno ostatní a běžíme daleko, velice daleko, a slyšíme skutečně to, čeho již není, a vidíme alespoň hasnoucí jiskry dávného táborového ohně a stín totemu. 

Mnoho smrti nás dělí od té chvíle, kdy zazněla píseň, která dala vzniknouti družině poznávající pravdu krásného života.

Ale MA-​WA-​DA-​NI zní nám dnes stejně.
Smrt neumlčí hlasu statečného muže !
Statečný muž nemůže zemřít sám.
Smrt může přijíti náhle.
Jeho kosti může vybělit čas v zapomenutém místě.
Ale jeho hlas, - jeho hlas bude znít stále !
Bude to hlas radosti!
Bude to hlas odvahy!
Jeho poselství najde ohlasu v živoucích srdcích!