Dol Bulgur - roverský závod 

Termín: 30.9. - 2.10.2016
Autor: Stále žijící Pavouk

Bulgur

Tak jsme zase zašli vyhrát nějakou tu akci. Tentokrát to měl být pochod Dol Bulgur. Na start do Mšena jsme dorazili jako pětičlenná skupina Roury. Někteří z naší skupinky zažili podobný pochod předloni – Kuskus. My ostatní jsme byli vysmátí, že přece to nemůže být tak hrozný… bylo.

Na startu proběhla hra, kdy Otesánek řídil náš slepý tým, abychom posbírali písmenka pro heslo. A to jsme všichni měli mlčet. Z té hry si pamatuji jen drsný čelní náraz (doslova). Každopádně jsme heslo získali a zadali do mobilní aplikace, která nám vždy ukazovala kam máme jít dál. Viděli jsme taky kde se nacházejí bonusová stanoviště, která nám obvykle odečetla 30 minut z celkového času a někdy přinesla i něco víc. Tyto bonusy jsme brali jen, když byly po cestě.

U prvního zastavení jsme řešili silně matematické šifry. Nakonec se nám vyplatila spolupráce s Velbloudem a Sirkou, takže jsme na stanovišti úplně neztvrdli. Po nějaké době jsme se dostali k velice zavádějícímu heslu, které ani nevypadalo jako heslo. Všechny zlostí vytrhané vlasy jsme zanechali u stanoviště a vydali jsme se dál. Byla klidná noc. Hvězdy se postupně objevovaly na obloze a my pomalu docházeli ke stanovišti kousek za obcí Tubož.

Tam nás čekal opravdu nepříjemný, zdlouhavý a vysilující úkol. Jeden z nás (já) se měl převléci za gorilu. Museli jsme vytáhnout barel z plovoucího člunu, ostatní mě v tom člunu museli někam nést, pak jsme taky trefovali pneumatiky do kruhu a zatloukali kůly… bylo to drsný. Vysíleni jsme konečně vyrazili dále. Tentokrát jsme procházeli lesem a brali jsme všemožné zkratky značené i neznačené. Mířili jsme k Housce a pak dále na východ. Cesta byla opravdu nepříjemná. Bylo dávno po půlnoci a my jsme stále stoupali, nálada ve skupince se zhoršovala. Konečně jsme dorazili k asi krásnému zámku, který nebyl ve tmě vidět. Viděli jsme pouze velice vzteklého psa za bránou. Pokračovali jsme tedy k dalšímu stanovišti.

A koho jsme na dalším stanovišti nepotkali? Ve stejnou chvíli jako my došli i Velbloud se Sirkou. Jako úkol jsme měli uvařit a sníst litr bulguru. Ingredience jsme měli z bonusových stanovišť, takže jsme je spíš neměli. Měli jsme jen koření a sýr, který jsme si vyumělcovali. Bulgur byl kupodivu poměrně chutný a ani nevadila nepřítomnost několika ingrediencí. Pěkně jsme si poseděli a na stanovišti byla dokonce wi-​fi. Po nějaké době jsme vyrazili, tentokrát s lepší náladou. Velbloud a Sirka tam zůstali spát.

V obci Nosálov jsme narazili na bonus s několika otázkami. Byla taková tma, že jsme ani neviděli zahradu se 100+ trpaslíky. Když pomalu začínalo svítat, bylo nám jasné, že spát už nemá cenu. Pokračovali jsme stále dál a dál. Naše rychlost se postupně snižovala a posledních 800 metrů, co nám zbývalo k dalšímu stanovišti, jsme šli 30 minut.

Dobelhali jsme se ke čtvrtému zastavení a bylo brzy ráno. Podařilo se nám probudit Vatru (samozřejmě až na Strejdu) a mohli jsme plnit další úkol. Tím bylo dobýt pevnost plnou nepřátel. Bojovalo se s Nerfkami a s pendreky. Byli jsme velmi unavení a zabralo nám to asi 40 minut. Po splnění jsme si dali pauzu a ZaZu si na půl hodiny zdřímla, čímž každému naspala 6 minut.

Cesta pokračovala a na obzoru jsme viděli Bezděz. „Snad tam nebudeme muset jít.“ říkali jsme si. Šli jsme kolem krásné kupy balíků slámy a samozřejmě nás nenapadlo nic lepšího než tam vylézt. To jsme taky udělali a uviděli jsme i pěkného křižáka pruhovaného. Opět jsme začínali pociťovat únavu, ale už byl krásný prosluněný den a my jsme věděli, že jsme zatím první, takže jsme šlapali dál.

Po dlouhé chůzi s několika pauzami (mimo jiné i ve Žďáru) jsme konečně došli na další, velice příjemné stanoviště. Bylo to překonávání lanových překážek a dost jsme se u toho nasmáli už jen díky naší otupělosti z nedostatku spánku. Po splnění jsme mohli pokračovat směr Bezděz. To už nám i naše aplikace sdělila, že by bylo fajn na hrad vyšplhat, čekal tam na nás bonus jedné hodiny. 

Už tak dost vyčerpaní jsme nakonec na Bezděz vyběhli. Těžko říct, zda se nám to vyplatilo, ale za dobrý pocit to určitě stálo. Naše cesta potom mířila k městu Vrchbělá, kde bylo už poslední stanoviště. Čekal tam na nás Zbyněk a když nám sdělil, že je opravdu poslední stanoviště, byli jsme štěstím bez sebe. Vyrobili jsme u něj provizorní kompas a pokusili jsme se změřit rozhlednu.

Nastaly opravdu těžké čtyři kilometry, kdy ZaZu začala silně kašlat (a my se báli nejhoršího...) a už opravdu měli dost. Když jsme docházeli k zámku, kde byl cíl, dali jsme si poslední běh. Bohužel jsme cíl minuli, takže k němu pak museli normálně dojít. V cíli jsme hráli kvíz, kde bylo nutno získat čtyři bulgury. To se nám povedlo, avšak naše skóre bylo tak nuzné, že to ani nestojí za řeč.

Konečně jsme jako první došli na základnu, kde nás čekala skvělá mandelová polívka a hlavně odpočinek. Po nějaké době a totálním psychickém úpadku jsme konečně šli spát a probudili jsme se až v neděli ráno. Dále proběhla snídaně, zpětná vazba a taky vyhlášení. Skončili jsme první, ale bylo to opravdu jen o několik minut (ještě že jsme běželi). K obědu byly těstoviny s boloňskou omáčkou a pak už se jelo domů. 

Akce byla opravdu velice povedená, užili jsme si jí a těšíme se na další. Bylo to libový.

Pavouk za Roury