Druhá roverská voda
Září 16, 2012
Termín: 14.9. - 16.9.2012
Autor: Šídlo
Jako každý rok přišel konečně čas vyjet na druhý ročník již tradičního kmenového vodního výletu. V období prohibice se jednalo o značně riskantní podnik, což všichni, kdo tu bídnou dobu zažili, jistě chápou. Akční komando pro tento účel vybralo vždy rozbouřený tok řeky Otavy, přesněji část Sušice-Strakonice, kterou jsme měli podle plánu sjet za sobotu a kus neděle. Tým se skládal z tradiční směsice odhodlaných amatérů a namyšlených pseudoprofesionálů, celkem osm lidí. Nástupiště číslo 4 Na Knížecí bylo v pátek večer svědkem srazu sedmi z nich, konkrétně dvou platonicky romantických dvojic Šídla s Kondorem a Lenky s Cipi, dále se přidali zástupci barrandovských Oran s Drakem a nakonec dorazil i Jerry. Po zjištění, že skoroodjíždějící bus na který deset minut koukáme je náš, jsme nastoupili a vyjeli vstříc studenému proudu smrtonosné řeky.
Po příjezdu do Sušice nás Lenka vedla asi jedinou tamní ulicí přes hezké nádraží podél hnusných továrních hal až do našeho kempu, který byl překvapivě otevřen. Po rozbití tábora a konzumaci večeře byl další úkol navštívit místní hostinec. Byla zima, ale všechny nás hřála Kondorova medovina. (z police jeho dědy, tedy prověřená na obsah methanolu). V hospodě se nic zvláštního nestalo a tak jsme se odebrali do stanů snažit se spát.
Ráno nebo možná dopoledne nás probudil mírný déšť. Některé to demotivovalo a tak nechtěli vylézt ze stanu, místo toho nepokrytě snídali. Čistotná část týmu provedla hygienu a vysmála se ostatním. Pro lodě to bylo asi 300 metrů a při cestě začalo poprchávat. Neskrýval jsem pesimismus, hlavně po zkušenostech z jarní trojrozměrně vodní výpravy. Po přípravě lodí jsme se konečně vydali po proudu řeky dolů. Jerry jel z osobních důvodů sám, ale očividně mu to nevadilo. Sem tam vysvitlo sluníčko, to nám ale nebránilo sem tam si přihnout z Kondorovy tuzemské pochoutky (také z police jeho dědy, tedy prověřené na obsah metanolu). Nikdo se nijak neudělal, všichni včetně vodních nováčků zvládali nástrahy řeky s přehledem. Jen já s Cipi jsme zkoušeli pevnost koryta přímým nárazem lodi do břehu. Po obědě jsme začali vyhlížet, zda se po břehu neplíží Vít, což není otavská pobřežní příšera, ale Jerryho kolega, který jel ráno z Prahy (blázen). Ten se nakonec ukázal a přivítal nás útokem cihlou. Takže nás bylo osm. Bez událostí co bych si zapamatoval, dorazila posádka do přístavu Horažďovice. Tam jakoby chcípnul pes, přestože tam je aquapark. Nakonec jsme se ubytovali v kempu mezi řekou a náhonem. Samozřejmě tam kromě nás k velkému potěšení obsluhujícího mladíka nikdo nebyl. Po navečeření a nalezení zavřeného Penny se část týmu odebrala tradičně na průzkum horažďovického pohostinství. Skončili jsme u Jelena na náměstí. Velmi doporučuji, měli výbornou česnečku a wi-fi. Po návratu do prázdného kempu pod rouškou tmy jsme našli zbytek týmu pod vlivem hydroxylovaných uhlovodíků. Přišel čas na příjemnou folkovou produkci v podání všech, co uměli hrát na kytaru. Nakonec všichni usínali uspáváni šuměním vody a drkotem vlastních zubů.
V neděli zrána se skupina hrdinných psychopatů vydala přes ledovou řeku hledat zmiňovaný aquapark, druhá latentní část týmu je pozorovala při brodu a ukusovala snídani. Po placení ubytování a přehlídce vymydlených odvážlivců jsme se konečně vydali na cestu. Rozloučili jsme se s ledňáčky a úspěšně odrazili. O kilometr dále jsme ovšem narazili na první překážku – megamocný jez, který jsme museli s loďmi obejít. Vít vymyslel nový způsob jejich nošení pomocí pádla, jenomže nevydržel materiál a jednomu se urvala rukojeť. Po překonání jezu se vyměnili Cipi s Nikem a lodím byly přiřazeny následující role: Zpívající, Nákladní (já + Nik), Barrandovská a Šílená řečená Filozofická. Další sjezd byl překonán klasicky, ale byla to jenom předehra k epické události, která měla přijít.
Doplácali jsme se k jezu, který byl asi čtyři metry vysoký, deset široký a na jeho pravé straně byl vytvořen asi čtyři metry široký šikmý sjezd, možná se takový typ nějak jmenuje v primitivním vodáckém argotu. Zaparkovali jsme a okoukli tuto smrtonosnou příšeru. Pod jezem vířila ve vírech voda, metrové peřeje se táhly ještě deset metrů za jezem. Nikdo se nechtěl utopit jako první, až na statečnou posádku nákladního křižníku. Odlehčili jsme příď zbavením se Lenčina loďáku a namířili si to velkou rychlostí přímo do středu klouzačky. Neohroženě jsme se vrhli do vřícího živlu, párkrát se zhoupli a nakonec vypluli jen s trochou vody v podpalubí. Zastavili jsme u břehu a v euforii ze zachování života vytáhli loď na trávu. Zrovna v tu chvíli jsme se stali svědky zoufalého pokusu holek o zkoníčkování jezu přesně na druhé straně. Bohužel díky nedokonalé organizaci se jim loď zasekla ve vratném proudu pod jezem a pomalu nabírala vodu. Zanedlouho se převrhla a věci se uráčily na svou vlastní plavbu. Neohroženě (znovu) jsme se vrhli do ledové vody a pochytali je. Vylezli jsme na druhém břehu a ždímali. Odnesl to nejvíc batoh a Šípkova kytara (hahaha). Zrovna v tu chvíli se odvážili sledovat naši cestu ostatní plavidla. První Oran s Drakem sjeli jazyk a stali se ponorkou. Jejich osud opakovala i poslední posádka, a tak jsme se s Nikem stali nesmrtelně-legendárními, protože jsme jako jediní sjeli. Zbytek dne jsme doháněli zdržení a do Strak přijeli o čtyři hodiny později. Náš tým musel vypadat asi dost zoufale, protože nás nikdo za pozdní příjezd ani za zničené pádlo nebuzeroval. Dokonce jsme stihli i poslední bus do Prahy. Všichni byli rádi, že jsou sušší a vcelku naživu.
Pokud byste se chtěli připojit příští rok, životopisy posílejte na adresu nadace@ochrancizvirat.cz. Přiložte Vaši fotku s oblíbeným jedem na krysy.
Po příjezdu do Sušice nás Lenka vedla asi jedinou tamní ulicí přes hezké nádraží podél hnusných továrních hal až do našeho kempu, který byl překvapivě otevřen. Po rozbití tábora a konzumaci večeře byl další úkol navštívit místní hostinec. Byla zima, ale všechny nás hřála Kondorova medovina. (z police jeho dědy, tedy prověřená na obsah methanolu). V hospodě se nic zvláštního nestalo a tak jsme se odebrali do stanů snažit se spát.
Ráno nebo možná dopoledne nás probudil mírný déšť. Některé to demotivovalo a tak nechtěli vylézt ze stanu, místo toho nepokrytě snídali. Čistotná část týmu provedla hygienu a vysmála se ostatním. Pro lodě to bylo asi 300 metrů a při cestě začalo poprchávat. Neskrýval jsem pesimismus, hlavně po zkušenostech z jarní trojrozměrně vodní výpravy. Po přípravě lodí jsme se konečně vydali po proudu řeky dolů. Jerry jel z osobních důvodů sám, ale očividně mu to nevadilo. Sem tam vysvitlo sluníčko, to nám ale nebránilo sem tam si přihnout z Kondorovy tuzemské pochoutky (také z police jeho dědy, tedy prověřené na obsah metanolu). Nikdo se nijak neudělal, všichni včetně vodních nováčků zvládali nástrahy řeky s přehledem. Jen já s Cipi jsme zkoušeli pevnost koryta přímým nárazem lodi do břehu. Po obědě jsme začali vyhlížet, zda se po břehu neplíží Vít, což není otavská pobřežní příšera, ale Jerryho kolega, který jel ráno z Prahy (blázen). Ten se nakonec ukázal a přivítal nás útokem cihlou. Takže nás bylo osm. Bez událostí co bych si zapamatoval, dorazila posádka do přístavu Horažďovice. Tam jakoby chcípnul pes, přestože tam je aquapark. Nakonec jsme se ubytovali v kempu mezi řekou a náhonem. Samozřejmě tam kromě nás k velkému potěšení obsluhujícího mladíka nikdo nebyl. Po navečeření a nalezení zavřeného Penny se část týmu odebrala tradičně na průzkum horažďovického pohostinství. Skončili jsme u Jelena na náměstí. Velmi doporučuji, měli výbornou česnečku a wi-fi. Po návratu do prázdného kempu pod rouškou tmy jsme našli zbytek týmu pod vlivem hydroxylovaných uhlovodíků. Přišel čas na příjemnou folkovou produkci v podání všech, co uměli hrát na kytaru. Nakonec všichni usínali uspáváni šuměním vody a drkotem vlastních zubů.
V neděli zrána se skupina hrdinných psychopatů vydala přes ledovou řeku hledat zmiňovaný aquapark, druhá latentní část týmu je pozorovala při brodu a ukusovala snídani. Po placení ubytování a přehlídce vymydlených odvážlivců jsme se konečně vydali na cestu. Rozloučili jsme se s ledňáčky a úspěšně odrazili. O kilometr dále jsme ovšem narazili na první překážku – megamocný jez, který jsme museli s loďmi obejít. Vít vymyslel nový způsob jejich nošení pomocí pádla, jenomže nevydržel materiál a jednomu se urvala rukojeť. Po překonání jezu se vyměnili Cipi s Nikem a lodím byly přiřazeny následující role: Zpívající, Nákladní (já + Nik), Barrandovská a Šílená řečená Filozofická. Další sjezd byl překonán klasicky, ale byla to jenom předehra k epické události, která měla přijít.
Doplácali jsme se k jezu, který byl asi čtyři metry vysoký, deset široký a na jeho pravé straně byl vytvořen asi čtyři metry široký šikmý sjezd, možná se takový typ nějak jmenuje v primitivním vodáckém argotu. Zaparkovali jsme a okoukli tuto smrtonosnou příšeru. Pod jezem vířila ve vírech voda, metrové peřeje se táhly ještě deset metrů za jezem. Nikdo se nechtěl utopit jako první, až na statečnou posádku nákladního křižníku. Odlehčili jsme příď zbavením se Lenčina loďáku a namířili si to velkou rychlostí přímo do středu klouzačky. Neohroženě jsme se vrhli do vřícího živlu, párkrát se zhoupli a nakonec vypluli jen s trochou vody v podpalubí. Zastavili jsme u břehu a v euforii ze zachování života vytáhli loď na trávu. Zrovna v tu chvíli jsme se stali svědky zoufalého pokusu holek o zkoníčkování jezu přesně na druhé straně. Bohužel díky nedokonalé organizaci se jim loď zasekla ve vratném proudu pod jezem a pomalu nabírala vodu. Zanedlouho se převrhla a věci se uráčily na svou vlastní plavbu. Neohroženě (znovu) jsme se vrhli do ledové vody a pochytali je. Vylezli jsme na druhém břehu a ždímali. Odnesl to nejvíc batoh a Šípkova kytara (hahaha). Zrovna v tu chvíli se odvážili sledovat naši cestu ostatní plavidla. První Oran s Drakem sjeli jazyk a stali se ponorkou. Jejich osud opakovala i poslední posádka, a tak jsme se s Nikem stali nesmrtelně-legendárními, protože jsme jako jediní sjeli. Zbytek dne jsme doháněli zdržení a do Strak přijeli o čtyři hodiny později. Náš tým musel vypadat asi dost zoufale, protože nás nikdo za pozdní příjezd ani za zničené pádlo nebuzeroval. Dokonce jsme stihli i poslední bus do Prahy. Všichni byli rádi, že jsou sušší a vcelku naživu.
Pokud byste se chtěli připojit příští rok, životopisy posílejte na adresu nadace@ochrancizvirat.cz. Přiložte Vaši fotku s oblíbeným jedem na krysy.
