Hezká klidná výprava (Schöne Ruhige Reise)

Termín: 7.-9. 11. 2025
Autor: Sám život

Im Schloss von Straussenberg aus kühlem Stein,
Versammelte sich edler Glanz und Schein.
Doch unter Lachen wuchs die stille Nacht,
Bis dunkle Wahrheit langsam ward entfacht.
Geflüster trug Geheimnisse hinein,
Die Gier des Menschen hat sie mitgebracht.
So fiel das Erbe keinem Herz allein,
Denn Macht und Blut sind Brüder jener Nacht.

Báseň nalezena v deníku zesnulého hraběte Martina Horatia Komenia Vincenta von Straussenberg, Elster Heimstadt 1953.

Pozoruhodný případ třináctého druhu na panství hraběte Straussenberga
Psal se rok 1953 a v zapadlém bavorském městečku Elster Heimstadt se začal hromadit neobvyklý ruch. Silnice vedoucí k nedalekému panství hraběte Martina von Straussenberga kvílely pod koly automobilů, kočárů a kufrů. Hrabě si přál uspořádat společenský víkend pro pečlivě zvolené hosty – setkání, na které se bude dlouho vzpomínat.

Alespoň tak zněl záměr.

Hraběcí personál sice existoval, ale hrabě se rozhodl vše pojmout velkolepě. Proto najal i cateringovou společnost „Alles in Ordnung“, vedenou srdečným a vždy usměvavým Peterem Schmutzem, mužem, který se vypracoval z ničeho a věřil, že všechno lze zvládnout poctivostí a dobrou náladou. Přivezl s sebou dva zaměstnance: věčně se poflakujícího Helmuta Pfote a tichého, nenápadného, avšak nebezpečného Paula Sommerse.

Hosté přijíždějí
Na panství dorazili lidé nejrůznějšího postavení i povahy.
Jako první se objevil Fritz Hartmann, slavný herec, jehož filmové role vrahů a chladnokrevných manipulátorů mu zajistily celosvětový věhlas. Brzy po něm přijel John Goodfellow, americký politik přesvědčený, že svět existuje proto, aby byl jednou jeho. Následoval Kurt Hagen, poslanec Bundestagu, který se potřeboval jen ukázat – být viděn s vlivnými bylo jeho hlavní strategií.

Z rodiny samotného hraběte se dostavil i Hans Leitner, synovec z vyděděné linie rodu Straussenbergů. Mluvil uhlazeně, ale z očí mu neustále plápolala touha – touha po dědictví, postavení a uznání.

Šlechtu zde zastupoval sebejistý Fridrich von Altenburg, jehož rodina byla vážená, bohatá… a opředená více tajemstvími, než kolik by se slušelo. Naopak Johan von Hirschfeld, poslední přeživší svého židovského rodu, přijel se zcela jinou motivací. Doufal, že na panství nalezne ztracený rodinný prsten, odebraný během války spolu se vším, co jeho rodině patřilo. A možná hledal i odpověď na to, kdo za to skutečně nesl vinu.

Další hosté působili jako cizinci ve vlastních životech:
Rolf Adler, muž na útěku, který toužil po svobodě na Západě.
Ludwig Auer a Wilhelm Schmied, jejichž přízvuky prozrazovaly, že jeden je možná z Východního Německa, zatímco druhý by klidně mohl pocházet až z Británie. Kdo ví, čí agenty skutečně byli?
Heinrich Eder, malíř zachmuřený bolestí po smrti své ženy, jejíž konání posledních okamžiků zachytil na plátna až příliš realisticky.
Artur von Keiserfikel, vzdělaný, uhlazený a dokonale na svém místě – a přesto cosi na něm drhlo, jako by se snažil zapadnout až příliš.
Matthias Spieler, hazardní hráč, který přijel s nadějí na zisk a zkusit dát v šanc i to nejcennější, co má.
A konečně Emanuel Silber, novinář. Jeho jméno však znepokojilo nejednoho hosta – připomínalo totiž příjmení dávného kolaboranta s nacisty. Náhoda, nebo záměr? To bylo těžké říci.

A nad tím vším dohlížel notář Gustav Neurath, muž zvyklý pracovat pro nejvlivnější z vlivných. Kdykoli se objevil notář, znamenalo to, že se schyluje k velkým rozhodnutím.

Personál panství
Samotné panství řídil Cecile Gutfreund, hlavní komoří, kterého osobně vzdělal jak hrabě, tak jeho předchůdce Klaus Hirsch. Cecile měl pod sebou další zaměstnance:

Alfreda Bauma, zahradníka, narozeného na panství. Jeho matka zemřela při porodu. A o jeho otci se jen šeptalo.

Moritze Gifta, kuchaře, který na panství vařil od nepaměti. Také byl nucen za války vařit na nacistických rautech a viděl mnohé.

Antona Dienera, prostoduchého a dobrosrdečného muže, který by sám nepřežil bez vedení druhých.

Tena Kellera, nový přírůstek, který jako by měl víc osobností než jeden člověk dokáže unést.

Sobota – večer, kdy se něco zlomilo
Večeře měla být vrcholem společenské kultury. Ale už od začátku se něco nedařilo.
Víno mizelo a znovu se objevovalo, hosté se mezi sebou měřili pohledy ostrými jako nože, Cecile a Schmutz se slovně střetávali a Anton začal rušit klid u stolu.

Přitom byly úsměvy příliš křečovité, slova příliš vybraná a ticho příliš těžké.
Po dezertu všichni odešli do biografu, ale napětí je provázelo jako stín.

Neděle – den kdy skutečně odbila krvavá hodina
Ráno byl nalezen Rolf Adler mrtvý. A brzy poté i Wilhelm Schmied.
Dokumenty, které měl Adler předat agentovi MI6, zmizely – a zdálo se, že se k nim dostal někdo napojený na Stasi.

Herec Hartmann se náhle ocitl středem podezření – jako by s ním stále někdo vyjednával, jako by se kolem něj točila smrt.

Byl zavražděn i Cecile Gutfreund. Hrabě to nesl těžce – Cecile nebyl jen sluha, ale skoro rodina.

Když Artur von Keiserfikel vystoupil proti hraběti, zasáhl Moritz Gift a zachránil mu život. Tentýž Gift také zastřelil Antona, když ten předstíral, že tasí zbraň. Až později se ukázalo, že žádnou zbraň neměl — šlo jen o dětskou hru, která skončila tragicky.

Mezitím byl vyloupen trezor — protože někteří hosté z Antona vymámili heslo dříve.

A v salonku se zatím von Keiserfikel a Spieler pustili do ruské rulety o drahokamy a peníze. Spieler prohrál. Osud zkrátka nehraje fér.

Dědictví, aneb ...
Hrabě už dlouho věděl pravdu.
Alfred Baum byl jeho synem. Jeho dědicem.
A chtěl to konečně sepsat.

Jenže Alfred to — ve chvíli hlubokého citového vypětí — přiznal před všemi.

A právě to byla chyba, na kterou Hans Leitner čekal.

Objednal vraždu.
A Alfred padl.
Poté nechal zabít i samotného hraběte — rukou chladného Paula Sommerse.

A tak se Hans stal tím, co chtěl být: novým pánem panství (tedy do doby než na místo činu přijela policie).

A zbytek?

Schmutz a jeho lidé byli dobře zaplaceni – od nového hraběte i od Klausa Hirsche, který se opět stal vrchním komořím (možná že právě on stál za vraždou nebohého Cecila).

Johan von Hirschfeld našel dva prsteny, ale ani jeden nepatřil jeho rodině. A netušil, že za zkázou jeho rodu stál jeho přítel von Altenburg, který si také přivlastnil chybějící dokumenty.

Silber přes všechnu snahu neodhalil žádný skandál, a to mu materiál do článku umíral přimo pod nohama.

Goodfellow se dál naparoval, ale už pomalu nebylo před kým.

Hagen ho dál pronásledoval po chodbách, ale stal se mu osudný jeden mizerný večírek kdysi dávno. Gift ho poznal a v posledním nečekaném okamžiku si na něm vybil vztek i svou pistoli. 

Heinrich Eder se rozhodl netvořit nic. Jen pozorovat. Třeba jen vstřebával atmosféru krví zalitého panství.

Gustav Neurath udělal svou práci, sepsal, co bylo třeba — a potají si koupil Rembrandta, který visel v hlavním sále. V tichosti a s úsměvem na tváři opustil místo mnoha činů.

A panství se ponořilo do ticha.

Ticha, které zůstává tam, kde zůstala příliš velká pravda a příliš mnoho krve.