IV. Catonův memoriál - noční pochod
Březen 31, 2012
Termín: 30.3. - 31.3.2012
Autor: Vašek
Čtvrtý noční pochod k úctě obnovitele a vůdce střediska Catona byl skvěle naplánován.
Na Smíchovském nádraží se nás sešlo pět, ještě chvilku jsme čekali, jestli někdo nedorazí a pak jsme s hanbou vyřkli jména těch, kteří vyměkli nebo jak řekl Rychlík – vyslepičili.
Nasedli jsme do autobusu, který nás vyvezl přes pět tarifních pásem až na stanici Neveklov- Jablonka. Nutno říct, že většinu cesty (aspoň tak se mi to zdálo) byly zastávky spojené s Krňany, Krňany- závist, Krňany – závist u Křížku, Krňany ubytovna a podobně.
Slanina se s námi podělil o postřeh, že každý přechod z jednoho pásma do druhého můžeme poznat znatelným drncáním.
Po výstupu posilněni hřejivým nápojem jsme došli do Neveklova na start naší noční mise.
Po cestě nám Slanina stačil říct vtip o vaně a omítce, po kterém se rozhostilo hluboké ticho. Co říkal Rychlík netřeba doslovně uvádět.
Neveklov nás uvítal pěkným zámečkem jak z pohádky, tabulí s nápisem město monitorováno kamerovým systémem a semtam forem. Ten byl jen jednosměrný a před ním nebyla žádná křižovatka ani odbočka.
Jaké bylo překvapení, když ve vstupu do jediné otevřené restaurace na náměstí nás vítala cedule s nápisem: Dnes od 21h diskotéka. Koukli jsme se na hodinky a bylo 21:15. Už jsme se otáčeli ven, ale dozvěděli jsme se, že jenom tady vaří (a obsluhuje Quajamba). Vešli jsme po velice krátkém zaváhání do hlučného duc duc.
Když jsme si zvykli na prostředí a objednali pivka, zaujal nás déle trvající hit se stále se opakujícím textem: Máš nejhezčí zadek na světě..., máš nejhezčí zadek na světě. Už nevím, komu jej tam věnovali. Po dobré krmi jsme rádi vypadli do nočního ticha. Jen v uších nám to ještě chvilku hučelo.
Z Neveklova jsme se dostali ven ulicemi, které se různě klikatily, díky GPS navigaci.
Po cestě jsme narazili uprostřed silnice na ropuchu, která nejevila známky pohybu, ale živá byla. A tak ji mohl Rychlík zblízka vyfotit.
Když jsme ušli několik kilometrů, udělali jsme si přestávku a Martin vytáhl kroniku a jal se předčítat ze slavné mawadánské historie. Moc si toho nepamatuji, jen vím, že během čtení Oran zjistil, kde sedí. Uprostřed lesní cesty se v těch místech zrovna nacházely koblížky – ty koňské. Rychlík se s námi při čtení milerád (na mou výzvu :)) podělil o jahodový dortík.
Po chvilce dalšího putování jsme vyšli z lesa na louku a ztratili červenou značku. Šli jsme nazdařbůh ve směru poslední šipky, než nás zastavili navigátoři – opět s GPS a srovnali směr. Překvapením bylo, že nás GPS naváděla do křoví, které se táhlo po celé délce louky a zrovna v tom místě byl průchod v noci viditelný až z několika málo metrů.
Červená značka nás zavedla do Křečovic, kde nás vítal pomník J.Suka a cashka nedaleko něj.
Křečovice (místo, kde se natáčel film „Vesničko má středisková“) jsme opustili rychle a vyšli na naučnou stezku podél chráněného Křečovického potoka. Odbočku jsme poznali podle tabule upozorňující poutníky, že na vybudování této stezky se použili dotace z Evropské unie.
Ale to bylo asi vše, co upozorňovalo kolemjdoucí, že se tam něco provádělo. My jsme šli po udusané, vyšlapané cestě, nenarazili na jedinou poučnou tabuli a občas jsme se ztráceli, protože se ztrácela samotná cesta a museli jsme používat GPS i mapu. Věděli jsme, že se máme na několika místech dostat přes potok, jednou jsme objevili docela slušný mostek (Snad první a poslední důkaz o použití nějakých dotací), ale jednou jsme nic neobjevili a jako nejlepší způsob, jak se dostat na druhou stranu, jsme zvolily kládu přes potok. Nutno podotknout, že nám připravila jeden z největších adrenalinových zážitků po cestě. Vždyť se to také bez oběti neobešlo. Černý Petr padl na Orana, který nedbal pokynů vůdce Martina. Nevzal si pevné, vysoké boty a jen nějaké tenisky. Že zrovna on zapadl celou nohou až po kotník do bahna je jen důkazem, že ne nadarmo se má uposlechnouti každé dobré rady.
Po vymotání z džungle potoka se vyšlo na silnici a 4km rychlou chůzí došlo do Radíče.
Při první příležitosti jsme se roztáhli na lavičky a začínali se zde objevovat první příznaky únavy, bolavých nohou a puchýřů.
Z Radíče jsme putovali po modré značce podél potoka Mastníka do Osečan a po cestě hledali vhodné tábořiště k rozdělání ohníčku. Původně jsme chtěli použít ohniště z táboru oddílu Arachné, který byl vždy v létě na druhé straně potoka, a na který mám já i Martin (i když každý jiné) vzpomínky.
Nalezli jsme jejich kuchyni, ale most, který tam pod kuchyní stával, nikde. Smířili jsme se s tím, že si holt vytvoříme ohniště sami a začali jsme prohledávat vhodné místo na našem břehu. Pod smrkem jsme objevili mladou srnku, která se nás nebála, i když jsme byli už hodně blízko.
Ohníček jsme rozdělali radši o kus dál. Následovalo opékání buřtů a vypouštění lampiónů štěstí.
U prvního, který se vznášel velmi pomalu nahoru a navíc směrem k lesu, jsme si přáli jediné: aby nezapálil les. Nakonec u lesa nabral výšku, nabral opačný směr, přeletěl potok a mířil si to na druhou stranu k lesnatému kopci, kde v dálce zase začal klesat a my své přání mohli opakovat.
Druhý lampiónek nechtěl vzlétnout, a když se mu to povedlo, stoupal ještě míň, jen do výšky hlavy. Taky si to mířil k lesu. Ten Martin doběhl, chytil a za trest jsme jej spálili.
Po uhašení ohniště jsme poodešli asi 30 metrů a hle tam bylo nějaké starší ohniště…
Mastník jsme opustili výšlapem na kopec a rozcestí Pod Osečany, kde jsme zase začali hledat červenou značku. Už bych bez té GPSky zase šel jinam.
Červená značka nám už neomylně ukazovala směr Sedlčany. To jsme netušili, že po ztrátě výšky nás čeká po pár kilometrech překvapení. Značka se ztrácí, jen vidíme pokyn: Za mostem hned vlevo, ale tam byl ohradník. Osud a špatné značení tomu chtělo, že jsme si pochod prodloužili zase o nějakých pár set metrů výstupem po silnici a hledáním odbočky a pak sestupem po stejné silnici a krosnutím si to pěšinou ve křoví na správnou turistickou značku.
To už zamávalo s naší psychikou značně, a těm co se už špatně šlo, šlo se ještě pomaleji a hůře. Posledních pár kilometrů jsme se otáčeli za Slaninou, jestli ještě jde a dělali častější pauzy, aby nás došel. Vydržel to. Došli jsme všichni na autobusové nádraží v Sedlčanech a zmořeni očekávali příjezd autobusu do Prahy.
Napsáno zaujatě z pohledu Václava
P.S: Zde jsou jména borců, kteří přežili IV. Catonův memoriál:
Martin Vítek, Václav Dráb, Rychlík – Martin Pštross, Slanina – Michal Burda a Oran – Martin Pašek
Na Smíchovském nádraží se nás sešlo pět, ještě chvilku jsme čekali, jestli někdo nedorazí a pak jsme s hanbou vyřkli jména těch, kteří vyměkli nebo jak řekl Rychlík – vyslepičili.
Nasedli jsme do autobusu, který nás vyvezl přes pět tarifních pásem až na stanici Neveklov- Jablonka. Nutno říct, že většinu cesty (aspoň tak se mi to zdálo) byly zastávky spojené s Krňany, Krňany- závist, Krňany – závist u Křížku, Krňany ubytovna a podobně.
Slanina se s námi podělil o postřeh, že každý přechod z jednoho pásma do druhého můžeme poznat znatelným drncáním.
Po výstupu posilněni hřejivým nápojem jsme došli do Neveklova na start naší noční mise.
Po cestě nám Slanina stačil říct vtip o vaně a omítce, po kterém se rozhostilo hluboké ticho. Co říkal Rychlík netřeba doslovně uvádět.
Neveklov nás uvítal pěkným zámečkem jak z pohádky, tabulí s nápisem město monitorováno kamerovým systémem a semtam forem. Ten byl jen jednosměrný a před ním nebyla žádná křižovatka ani odbočka.
Jaké bylo překvapení, když ve vstupu do jediné otevřené restaurace na náměstí nás vítala cedule s nápisem: Dnes od 21h diskotéka. Koukli jsme se na hodinky a bylo 21:15. Už jsme se otáčeli ven, ale dozvěděli jsme se, že jenom tady vaří (a obsluhuje Quajamba). Vešli jsme po velice krátkém zaváhání do hlučného duc duc.
Když jsme si zvykli na prostředí a objednali pivka, zaujal nás déle trvající hit se stále se opakujícím textem: Máš nejhezčí zadek na světě..., máš nejhezčí zadek na světě. Už nevím, komu jej tam věnovali. Po dobré krmi jsme rádi vypadli do nočního ticha. Jen v uších nám to ještě chvilku hučelo.
Z Neveklova jsme se dostali ven ulicemi, které se různě klikatily, díky GPS navigaci.
Po cestě jsme narazili uprostřed silnice na ropuchu, která nejevila známky pohybu, ale živá byla. A tak ji mohl Rychlík zblízka vyfotit.
Když jsme ušli několik kilometrů, udělali jsme si přestávku a Martin vytáhl kroniku a jal se předčítat ze slavné mawadánské historie. Moc si toho nepamatuji, jen vím, že během čtení Oran zjistil, kde sedí. Uprostřed lesní cesty se v těch místech zrovna nacházely koblížky – ty koňské. Rychlík se s námi při čtení milerád (na mou výzvu :)) podělil o jahodový dortík.
Po chvilce dalšího putování jsme vyšli z lesa na louku a ztratili červenou značku. Šli jsme nazdařbůh ve směru poslední šipky, než nás zastavili navigátoři – opět s GPS a srovnali směr. Překvapením bylo, že nás GPS naváděla do křoví, které se táhlo po celé délce louky a zrovna v tom místě byl průchod v noci viditelný až z několika málo metrů.
Červená značka nás zavedla do Křečovic, kde nás vítal pomník J.Suka a cashka nedaleko něj.
Křečovice (místo, kde se natáčel film „Vesničko má středisková“) jsme opustili rychle a vyšli na naučnou stezku podél chráněného Křečovického potoka. Odbočku jsme poznali podle tabule upozorňující poutníky, že na vybudování této stezky se použili dotace z Evropské unie.
Ale to bylo asi vše, co upozorňovalo kolemjdoucí, že se tam něco provádělo. My jsme šli po udusané, vyšlapané cestě, nenarazili na jedinou poučnou tabuli a občas jsme se ztráceli, protože se ztrácela samotná cesta a museli jsme používat GPS i mapu. Věděli jsme, že se máme na několika místech dostat přes potok, jednou jsme objevili docela slušný mostek (Snad první a poslední důkaz o použití nějakých dotací), ale jednou jsme nic neobjevili a jako nejlepší způsob, jak se dostat na druhou stranu, jsme zvolily kládu přes potok. Nutno podotknout, že nám připravila jeden z největších adrenalinových zážitků po cestě. Vždyť se to také bez oběti neobešlo. Černý Petr padl na Orana, který nedbal pokynů vůdce Martina. Nevzal si pevné, vysoké boty a jen nějaké tenisky. Že zrovna on zapadl celou nohou až po kotník do bahna je jen důkazem, že ne nadarmo se má uposlechnouti každé dobré rady.
Po vymotání z džungle potoka se vyšlo na silnici a 4km rychlou chůzí došlo do Radíče.
Při první příležitosti jsme se roztáhli na lavičky a začínali se zde objevovat první příznaky únavy, bolavých nohou a puchýřů.
Z Radíče jsme putovali po modré značce podél potoka Mastníka do Osečan a po cestě hledali vhodné tábořiště k rozdělání ohníčku. Původně jsme chtěli použít ohniště z táboru oddílu Arachné, který byl vždy v létě na druhé straně potoka, a na který mám já i Martin (i když každý jiné) vzpomínky.
Nalezli jsme jejich kuchyni, ale most, který tam pod kuchyní stával, nikde. Smířili jsme se s tím, že si holt vytvoříme ohniště sami a začali jsme prohledávat vhodné místo na našem břehu. Pod smrkem jsme objevili mladou srnku, která se nás nebála, i když jsme byli už hodně blízko.
Ohníček jsme rozdělali radši o kus dál. Následovalo opékání buřtů a vypouštění lampiónů štěstí.
U prvního, který se vznášel velmi pomalu nahoru a navíc směrem k lesu, jsme si přáli jediné: aby nezapálil les. Nakonec u lesa nabral výšku, nabral opačný směr, přeletěl potok a mířil si to na druhou stranu k lesnatému kopci, kde v dálce zase začal klesat a my své přání mohli opakovat.
Druhý lampiónek nechtěl vzlétnout, a když se mu to povedlo, stoupal ještě míň, jen do výšky hlavy. Taky si to mířil k lesu. Ten Martin doběhl, chytil a za trest jsme jej spálili.
Po uhašení ohniště jsme poodešli asi 30 metrů a hle tam bylo nějaké starší ohniště…
Mastník jsme opustili výšlapem na kopec a rozcestí Pod Osečany, kde jsme zase začali hledat červenou značku. Už bych bez té GPSky zase šel jinam.
Červená značka nám už neomylně ukazovala směr Sedlčany. To jsme netušili, že po ztrátě výšky nás čeká po pár kilometrech překvapení. Značka se ztrácí, jen vidíme pokyn: Za mostem hned vlevo, ale tam byl ohradník. Osud a špatné značení tomu chtělo, že jsme si pochod prodloužili zase o nějakých pár set metrů výstupem po silnici a hledáním odbočky a pak sestupem po stejné silnici a krosnutím si to pěšinou ve křoví na správnou turistickou značku.
To už zamávalo s naší psychikou značně, a těm co se už špatně šlo, šlo se ještě pomaleji a hůře. Posledních pár kilometrů jsme se otáčeli za Slaninou, jestli ještě jde a dělali častější pauzy, aby nás došel. Vydržel to. Došli jsme všichni na autobusové nádraží v Sedlčanech a zmořeni očekávali příjezd autobusu do Prahy.
Napsáno zaujatě z pohledu Václava
P.S: Zde jsou jména borců, kteří přežili IV. Catonův memoriál:
Martin Vítek, Václav Dráb, Rychlík – Martin Pštross, Slanina – Michal Burda a Oran – Martin Pašek
