Okresní závod Knödlik - Bejci 1 a 2
Autoři: Ministr a Pomeranč
Ministr
Byl čtvrtek 16.11., den před okresním závodem Knodlík (s přehláskou nad o, ale to nevím jak se píše) a naše dva týmy mladších roverů pilovali strategii v klubovně. Byli jsme rozděleni na skupiny Bejci 1 ve složení Ministr, Ostříž, Pomeranč a nově i Bětka a Bejci 2 s Kaktusem, Drakem a Kocourem.
Další den jsme se sešli na Černém mostě a k našemu překvapení stejným busem jel i tým z PaVu a Bílého Albatrosu. Již v autobuse jsem musel naznačit klukům z PaVu jasnou dominanci, a proto jsem na ně asi desetkrát za jízdu kouknul vražedným pohledem, aby se nás báli. Z autobusu jsme vyrazili první a rychle šli za Losem, který nám řekl instrukce k závodu. Zároveň jsme se dozvěděli, že naši starší roveři se na startu stále neukázali, i přestože v Mnichově Hradišti byli přes hodinu. Bylo nám jasné, že se nejspíš zdrželi v nějaké hospodě, ale to jsme už neřešili.
Vyšli jsme na trasu s dobrou náladou a první kilometr uběhl jak nic, ale hned poté jsme narazili na cestu plnou bláta. Bláta bylo tolik, že jsme se úplně zapomněli orientovat a špatně jsme zabočili. Po chvilce jsme si ale naši chybu uvědomili a sešli z cesty. Smáli jsme se z dálky PaVu, který udělal stejnou chybu jako my, ale z cesty nesešli. Když jsme došli na první stanoviště bylo pro nás překvapením, že skupinka PaVu nás předběhla, i přestože šli asi o kilometr delší cestou. Na tomto stanovišti jsme si uvařili bramborový knedlíky a zase vyrazili na cestu. Hrála nám do toho tematická hudba o knedlících.
Pokračovali jsme k druhému stanovišti, kde jsme určili dle azimutů kam máme jít a zase pokračovali. Rozhodli jsme se, že bude skvělý nápad si dojít pro bonus, a když se nám ho povedlo najít, byli jsme nadšení z extra hodiny, kterou jsme dostali. To však netrvalo dlouho, hodina se nám vymstila a my museli začít šlapat do obrovského kopce. Nahoře na nás čekal Zbýňa se skvělými mandu knedlíčky, které jsem do sebe naládoval jak nic. Ještě jsme museli našít nějakou nášivku – já to tam udělal asi tak na dva stehy, ale téměř nikdo neměl tušení (kromě Betty), a tak jsme zase vyrazili.
Čekalo nás dalších 8 km až k Oranovi, kde jsme měli rozdělat oheň. Nejdřív nám to naším křesadlem moc nešlo, ale pak jsem strejdovi Pavoukovi ukradl nějaké účinnější a bylo to hned. Dostali jsme neuvěřitelných 6 naběraček nějaké hnusné polévky. Já se toho moc nebál a jeden ešus jsem do sebe nalil jako by se nechumelilo. S druhým jsem měl menší problém, ale když mě výchovný zpravodaj Ťapka vyzvala na souboj v rychlostním jezení polévky, otevřel jsem nový šuplíček v břiše a hodil do sebe i téměř celý druhý ešák. O třetí se postaral zbytek naší skupinky.
Po dalších osmi kilometrech jsme došli k Losovi, od kterého již naši roveři odcházeli. Zde jsme museli přejít nad řekou a pak jsme dostali další knedlíky. Jakmile jsme se dali na cestu cítil jsem hrozné dezorientování, vůbec jsem nevěděl, co se děje, kam jdeme ani kolik je hodin, chvíli jsem podezříval Losa, že do knedlíků něco přisypal… Anebo to možná bylo kvůli tomu, že bylo kolem 3:30 ráno :).
My se ale nevzdávali a šli dál, kolem 5:00 jsme dorazili na další stanoviště, uvařili si houskový knedlík, ale museli jsme tam čekat asi hodinu v extrémní tmě a zimě. Škebloňův úkol jsme splnili a za svítání opět vyrazili na cestu. Bylo před námi poslední stanoviště. Bolely nás nohy, ale my se nevzdávali, do uší nám hrála hudba abychom neusínali a všechnu energii dávali do nohou. Na posledním stanovišti jsme odsunuli nějakou velrybu (vzhledem připomínající rychlíkovu felicii) a zase pokračovali dál. Poslední kilometry byly zlo a zlo nikdy nespí. Ale i přes všechny bolesti jsme došli do cíle, bylo něco po 10:00. Zde jsem zalehl a spal až do vyhlášení, po vyhlášení už byl večer, a tak jsem šel znovu spát.
Závod jsme si moc užili, celkově jsme ušli přes 45 km, spali 0 minut, na cestě se vším všudy byli asi 18 hodin a skončili jsme pátí. Organizační tým naštěstí nebyl schopný přesně určit počet zúčastněných skupin, takže z kolika si může domyslet každý sám.
Pomeranč
Už od října jsme byli ready na to se zúčastnit ve dnech 17-19.11. okresního roverského závodu Knödlik, jenomže tři týdny před začátkem byl uveřejněn přihlašovací formulář, kde jsme zjistili, že mohou být týmy po 3-4 členech. Informace o počtu členů v týmu nám hodila docela vidle do trávy a my jsme se snažili najít aspoň dalšího člena. Naštěstí jsme sehnali největšího bejka všech bejků Kocoura, který nás spasil tím pádem nám už nezbývalo nic než se přihlásit. Přihlášení obstaral iniciativní Ministr, který nás přihlásil pod údernými jmény Bejci 1 a Bejci 2 (ani nevím, jak to vzniklo), kterými jsme zmátli nejenom jednoho vedoucího na stanovišti. Ve čtvrtek 16.11. přišel po schůzce Ministr, který nám dohodl dalšího člena, teda spíš jsme zachraňoval člena z týmu Minnehahy, kterým se rozpadl tým, tím pádem se tým Bejci 1 skládal z členů Ostříže, Ministra, Pomeranče a Bětky.
V pátek 17.11. odpoledne jsme se sešli všichni na Andělu v metru a vyrazili přes celou Prahu na Černý Most, kde už čekali i další dva týmy, kterým Ministr celou cestu vyhrožoval, že je porazíme. Dojeli jsme do Mnichova Hradiště a vyrazili jsme rychle k vlakovému nádraží, kde v místním parku zpívali nějací skauti, ty jsme minuli a radši zamířili za Losem do nádražní budovy. Od Losa jsme dostali malou svačinu a instrukce k závodu. Co nás překvapilo bylo, že jsme byli teprve druhý tým, který vyrazil na trasu, takže tým Uzených rybiček (starší Mawadánci) se asi někde flákali po Mnichově Hradišti.
V 16:46 jsme vyrazili na trasu a hned po 2 km se nám na další stanoviště povedlo zabloudit, ale nebyli jsme v tom sami, cesta nám utíkala a my dorazili na první stanoviště, kde byl Klikař se Škebloněm v restauraci u Pandy. Úkol zněl jasně uvařte 8 plněných bramborových knedlíků a těsto na houskový knedlík. Poctivě jsme se rozdělili a já poprvé zadělal těsto na bramborové knedlíky. Bramborové knedlíky jsme hned uvařili a snědli, i přestože byli ještě trochu syrový, ale nebylo v tom vajíčko, takže jsme to snědli. Rychle jsme vše umyli a vyrazili směr další stanoviště.
V tu chvíli začal náš plán volat týmu Bejci 2, který vycházel ve složení Drak, Kaktus a Kocour o 1 h později. Ministr hned vyvalil na Kaktuse informace o prvním stanovišti a cestě k němu. My jsme se rozhodli vyrazit na další stanoviště, kde jsme se po cestě rozhodli jít po cestě bez stanoviště. Cesta se zdála být úplně v pohodě, jenomže se před námi objevily schody na Drábské světničky, přes které jsme se potřebovali dostat na Heroldovu vyhlídku. Další stanoviště jsme našli a podle mapy a azimutů zjistili kam půjdeme dál.
Naše další cesta vedla přes Studený průchod, kde jsme neumrzli, protože nám bylo stejně vedro. Došli jsme na bonusové místo a poté přes Příkazy na zříceninu hradu Hynšta, kde jsme objevili Zbýňu (či Medvěda) v jeskyni, kde mu společnost dělal spící netopýr. Úkolem zde bylo přišít dvě nášivky a sníst asi 15 Gyoz, kterých Ministr snědl, spíš spolykal, asi osm.
Následně nás čekala 8 km cesta ke hradu Kost, kde nás po cestě došli Uzený rybičky, se kterýma jsme pak šli. Těsně před stanovištěm jsme však všichni špatně odbočili a zde se ukázala naše orientační schopnost, a proto jsme se hned zastavili a našli správnou cestu na stanoviště. Zde nás uvítal ve skalním bytu Barušky uvítal Oran, který po nás chtěl rozdělat oheň pomocí křesadla. Rozdělat oheň se nám povedlo během chvilky. Následně v uvozovkách nás čekalo šest plných sběraček nějaké podivné nudličkové polévky, vařil jí Zbýňa a Los tak se není čemu divit. Od Orana jsme získali informace o dalším stanovišti a po krátkém odpočinku jsme vyrazili.
Od Kosti jsem našel trasu o kilometr kratší než po značených cestách, to se však stalo chybou, protože se šlo okolo potoku, kde to bylo asi 1,5 km samý bahno a voda. Naštěstí se nám bahno podařilo překonat a po neznačené cestě jsme došli až k Losovi, který si pro nás připravil úplně ne moc příjemné stanoviště, kde jsme museli přejít přes potok po slacklině, to se nám moc nelíbilo, ale naštěstí jsme to
i s PaVem všichni přešli bez úhony. Hned na to jsme dostali Manti knedlíčky, který teda mně fakt nechutnaly.
Následně jsme už vyrazili dál směr zřícenina hradu Pařez. Po cestě nás došli obě skupinky z Radotína, které se v Mladějově odpojili, my jsme si mysleli že to berou nějakou zkratkou, ale místo toho šli spát na nádraží. My jsme se dál belhali do kopce lesy, v tu chvíli jsem toho měl fakt dost, ale nějak jsem to dal. Došli jsme k zřícenině hradu Pařez, kde se teprve stanoviště připravovalo, i když už tam tři týmy byli před námi. Naštěstí všechny týmy měli své houskové knedlíky uvařené a díky tomu jsme si ho mohli taky konečně po 10hodinách uvařit. Bohužel jsme s tím spěchali, a to se nám nevyplatilo ve dvou případech. Za prvé jsme tam další hodinu čekali, abychom se dostali nahoru na zříceninu na scénku a další úkol a za druhé jsme díky zpožděným přípravám museli dlouho čekat, takže nám začala být zima, zachránila nás však pára od vody, kterou jsme jen tak vařili, abychom vytvořili teplo a nemrzli zbytečně. Na zříceninu jsme se dostali lehce před svítáním a po splnění úkolu, kde jsme museli podle logických návodů seskládat řadu šesti kamenů jsme kolem 6 h ranní vyrazili na posledních 12 km.
Bohužel jsme hned zabloudili, ale našli jsme zkratku zpět na cestu. Nohy už nás boleli, a proto jsme volili cestu po silnici, kde nebyl moc těžký terén, naštěstí jsme si drželi nějaké tempo a kolem osmé hodiny ranní jsme dorazili kopec Brada, kde jsme sehnali Rumcajsovo lano, ale žádné informace o dalším stanovišti, zavolali jsme Zbýňovi, a ten nám doporučil slézt dolů na místní parkoviště kde na nás čekal Holdegrón, neznačkový ford. Zbýňa mezitím co jsme mu jeho Holdegróna odtáhli do křoví nám uvařil něco co se mělo tvářit jako ovocné knedlíky, který známe ze supermarketů, ale místo toho to byla taková kejda, protože Jičínská klubovna nedisponovala mrazákem. Aspoň to zachránil tvaroh a chuť která byla v pohodě. Pokecali jsme o plánovaných modernizacích střediska Mawadani a hned na to jsme se dali na 3 km cestu z kopce dolů do Jičína, která nebyla moc příjemná, protože to byl docela slušný krpál dolů a naše bolavé nohy to moc už nedávali.
V 10:10 jsme úspěšně po 17 hodinách a 24 minutách došli do cíle kde nás přivítali 3 týmy, teda jen dva, protože naši starší roveři spali, teda do té doby, než jsme je našim příchodem vzbudili. Hodili jsme si někteří sprchu a Ministr s Ostřížem šli spát. Já a Bětka jsme čekali na oběd a mezitím se objevil úderný tým numero zwei Bejci 2. Po obědě se zbytek Mawadánců ubral ke spánku, který se po 30hodinách hodil. Když jsem se vzbudil tak už v cíli byli všechny tři zbývající týmy, kteří došli později z důvodu spánku přes noc. Večer se nesl v poklidu, dojídání knedlíků, hraní photo rulety, a pak takové té hry kdy se napíše věta na papírek, pak se to přehne a pošle se dál. Díky tomu pak vznikali velmi zajímavé příběhy. Následně proběhlo rychlé vyhlášení, kdy jsme skončili na 5. místě. Po 22 hodině se zhodnotili výsledky všemi oblíbené soutěže Star Dance, kde se vedli spory o tom proč nevypadl Maršálek.
V neděli jsme se postupně probouzeli a taky i postupně odjížděli. Ti, co však odjížděli až po 10 hodině si mohli vychutnat kakao a vánočku během toho co Drak šikanoval Betty výstražnou páskou. Nakonec jsme s Drakem a Bětkou odjeli po desáté hodině dopoledne, protože ostatní jeli dřív. Při našich věcech jsme zjišťovali, co si Ostříž a Ministr zapomněli v Jičíně, a když jsme byli i my už v autobuse, tak si někteří uvědomili, že si tam nechali spacák, pláštěnku či plecháček.
Nakonec bych závod chtěl ohodnotit velmi kladně, poděkovat celému týmu jak našemu, tak organizačnímu za skvělé zážitky a připravenou akci. Fakt mě udivilo, jak jsou zajímavé tyto akce i s jinými středisky, protože jsem se osobně seznámil s plno fajn lidmi, se kterými se zas někde uvidíme na nějaké akci.
P.S. Ušli jsme něco kolem 46 kilometrů a někteří měli fakt krásné puchýře nebo organismy na nohách.
