Okresní závod Knödlik - Uzený rybičky
Autor: Pavouk
Pátek 17. listopadu někteří z nás roverů vyrazili na Národní třídu, či jiným způsobem oslavili tento svátek (a Buzze narozeniny). Ne tak ale naše družinka Uzený rybičky. Ta den strávila důslednou přípravou na okresní závod - spánkem.
V brzkém odpoledni (asi hodinu po mém probuzení) jsme se sešli na Černém mostě, odkud jsme busem jeli do Mnichova hradiště, kde měl závod začít. Chtěli jsme startovat co nejdříve, ovšem vznikly zcela nečekané komplikace. Velmi dlouho jsme hledali místní večerku, kde bychom mohli koupit kartáčky a další nezbytnosti na cestu.Též jsme museli s místními kovboji probrat, jakým směrem asi povede trasa závodu. Pistolníci nám poskytli velmi cenné informace o možném směru a cíli, opouštěli jsme je posilněni dobrou náladou.
U startu nás zmátl skaut v kroji, o kterém jsme si mysleli, že nás vyšle k prvnímu stanovišti. Když jsem viděl jeho nechápavý výraz, po tom co jsme se mu představili jako závodní tým Uzený rybičky, jsem usoudil, že k němu asi vůbec nepatříme. A bylo tomu opravdu tak, protože o pár metrů dál seděl v nádražní budově nám všem známý Los. Zadal nám instrukce k závodu a poslal nás na první stanoviště. Hned, jak jsme si koupili kafe a došli si na záchod, nám začal běžet čas a my vyrazili vstříc prvnímu stanovišti.
Ačkoliv byl sychravý večer, naše rychlá chůze nás chránila před pocitem chladu. Ten přišel hned na prvním stanovišti, kde jsme museli čekat, než svůj úkol dokončí družiny, které dorazily před námi. Po telefonních hovorech s Jehličkou a Buzzem na nás přišla řada. Jeden úkol bylo vyrobit a uvařit bramborový knedlíky z uzeným. Dle textu oblíbené písničky se do toho pustila moje holka, protože to je její divnej koníček. Pomohla jí Ťapka. Za druhé bylo potřeba vytvořit těsto na houskový knedlík, který nám mělo zbytek cesty kynout v batohu. Betty pekařské schopnosti se okamžitě projevily a tak jsme byli na stanovišti velice rychle hotoví. Snědli jsme knedlíky se zelím a římským kmínem (kmín jako kmín) a vyrazili dál dle Škebloňových instrukcí.
Celou cestu jsme procházeli krásným prostředím Českého ráje. Teda doufám, ona byla většinu času tma… Na trati jsme potkali řadu konkurenčních týmů, včetně dvou dalších mawadánských (již méně konkurenčních) - Bejci 1 a Bejci 2. Na Heroldově vyhlídce jsme azimutem zjistili směr na další stanoviště a k bonusové lokalitě, díky které jsme získali časovou výhodu na konci závodu. Ovšem byla kousek z cesty a následoval po ní dost smrtící stoupák. Těžko říct, jestli se nám to vyplatilo, v průběhu závodu jsme podobných bonusů nasbírali několik. Na Zbýňově stanovišti jsme přišívali nášivky a konzumovali delikátní Gyoza knedlíčky se sweet-chilli omáčkou. Ve svižném tempu jsme se nocí vydali dál. Bahnitá cesta temnými lesy nás zavedla až do jeskyně, kterou obýval Oran.
Škrtadlem bylo třeba rozdělat oheň a následně sníst nemalé množství vývaru s játrovými knedlíčky.
Cesta skrz lesy a skály byla dlouhá a občas mrholilo. Kolem třetí ráno jsme potkali rybáře, který se nás ptal, kam to jdem v tak nekřesťanskou hodinu. Řekli jsme, že na výlet. Došli jsme k Losovi, u kterého jsme museli přejít potok po slackline. Ťapka se okamžitě, hbitě a neohroženě vrhla na přecházení, naštěstí úspěšně, stejně jako zbytek našeho týmu. Odměnění jsme byli opravdu výbornými Manti knedlíčky.
Dlouho jsme podél naší cesty hledali kouzelné houbičky, až jsme jednu opravdu našli - rostla přímo z kmene stojícího stromu. Následující cestu po silnici jsme si zkrátili poslechem ULTIMÁTNÍHO SHREKVÍZU. Jako vůbec první tým jsme pak dorazili na značně nepřipravené stanoviště Klikaře a Škebloně. Po chvíli čekání jsme si sestavili vařiče a mohli si uvařit náš kynutý houskový knedlík z prvního stanoviště. Kupodivu se nám dost povedl(y). Sice byly trochu svraštělé, ale chuťově nadmíru příjemné. Nahrnuli jsme je do sebe co nejrychleji, abychom se mohli pustit do dalšího úkolu této zastávky. To se nám dost vymstilo, protože jsem málem pozvracel Škebloně, který se snažil obléct do svého převleku Jeskynního výkalu. V jeskyni jsme museli poskládat kameny s runami do správné konstelace, aby to uspokojilo plyšovou pandu. Návod byl napsán na pergamenech, byli jsme však omezeni používat jen nedominantní ruku a střídat se v tom kdo může mluvit, podle toho jaké zrovna svítí světlo.. prostě normálka.
Mírně rozmrzelí jsme se vydali dál směr Řáholec. Začínalo už pomalu svítat a na zřícenině hradu Brada jsme opět potkali Zbýňu, kterému jsme museli odtáhnout sumce Holdegróna, ten naštěstí neměl zataženou ruční brzdu. Zbýňa nám za odměnu uvařil hmotu s tvarohem a máslem. Už jsme věděli, že nás čeká poslední úsek cesty a moc jsme se těšili do základny, měli jsme v nohách přes 50 kilometrů. Naše chůze začala připomínat Walking Dead a vzhledem ke vzrůstajícím bolestem jsme se rozhodli, že vynecháme poslední bonusové stanoviště - Zemřín. Po osmé ranní jsme se doplazili do základny, kde nás uvítala Krtek s teplým čajem a sprcha. Když před nás Krtek s Honzou začali nosit hory jídla, připadali jsme si konečně jako v (českém) ráji.
Zbytek soboty jsme spali, jedli a hráli různé kolektivní hry. Dokonce jsme se byli probelhat do historického centra Jičína a navštívili cukrárnu U Kocoura. Večer se vyhlašovalo pořadí. Ačkoliv jsme do základny dorazili s přehledem první, časové bonusy jiných týmů a další vlivy nás posunuli na krásné 2. místo s finálním časem 11 hodin a 50 minut.
Závod byl opravdu pěkně připravený a za náš tým jsme si ho velmi užili a bylo nám ctí porazit všechny Bejky z řad mladších roverů!
