Patronáty: Příroda versus Mawadani
Termín: 3.6.2023
Autor: Rychlík vlastní rukou
Tak jsem se vydal na akci oddíly v přírodě, abych se něco nového naučil a maličko při tom pomohl přírodě. To, že jsem na správném místě srazu, jsem se dozvěděl už 100 metrů před zastávkou, neb mi Dan vysvětloval, proč byl na srazu o 30 minut dříve než všichni ostatní. Sice mi to oznamoval dost nahlas a přesně na 100 metrů daleko, ale chápu, že měl čas si tu historku pořádně připravit a tak byl nadšený, že jí může někomu říct a přitom neopustit místo srazu. To jistě ocenili i obyvatelé místních obydlí, kteří to slyšeli také…
Bylo teplo a bylo krásně a byl i relativní klid. Škoda jen, že se brzy na srazu objevili další účastníci, včetně těch, jež se vyjadřují ve vyšších decibelech a zpravidla, když někdo oznamuje něco důležitého. Skoro bych to nazval darem, protože mistrovsky byli zticha, když se nic neříkalo, ale sotva bylo potřeba něco sdělit, již vám vehementně skákali do řeči.
I přes tyto drobné záškodnické pokusy se nám podařilo v pohodě přesunout na Vidoulské pískovcové vrchy. Po cestě jsme si řekli něco málo o rozdílu mezi letní a zimní faunou (neplést se saunou) a flórou (neplést s tím margarínem). Možná vás to překvapí, ale v zimě kytky nekvetou a hmyz neotravuje a v létě se nedá dost dobře ve vysoké trávě lyžovat.
Na pískovcích jsme pak obdivovali úspěch naší práce z podzimu - skutečně tam po našem demoličním zásahu už skoro nic nerostlo (příroda X Mawadani - 0:1).
Pomocí karet jsme se rozdělili na menší skupinky a zkoumali rostliny v okolí. Vlčí mák jsem hledal dost marně, protože v atlasu rostlin byl pod jménem mák vlčí, nicméně modřín i lípu se nám podařilo určit rychle. Problém nastal u určení té žluté kytky, které nemohu přijít na jméno. Nakonec se nám to podařilo, ale paměť mi nedovolila vystrnadit ty důležité vzpomínky něčím tak banálním jako jsou znalosti přírody.
Po těchto aktivitách nás čekal oběd. Všichni byli připraveni na parádní letní opékání. Všichni krom paní Přírody a pana Počasí. Jelikož bylo sucho a vítr, panoval na území Prahy zákaz rozdělávání ohňů. No marshmallows ještě šly konzumovat za studena, ale buřty a hermelíny, to už bylo dost na hraně (příroda X Mawadani - 1:1).
Posilněni a napití jsme se vrhli do práce - další část svahu bylo potřeba vyčistit od toho červeného naneseného prutového hnusu (už si nepamatuji jméno, protože by to vystrnadilo vzpomínku na mou páteční večeři a všichni víme, co je v životě důležitější).
Během práce jsme vyřešili i jedno velké životní rozhodnutí tím, že jsme ho nevyřešili, Debata měla hodně fluidní témata jako například kvalita školství, schopnost nezmrznout, umělá inteligence, psychologie, radosti a strasti stáří, uplatnění na trhu práce jako filosof teoretik i problematika přátelství s kosatkou a víra v trolly.
Po práci nás čekala procházka po sluncem zalitých Vidoulských svazích, během které jsme mapovali a likvidovali výskyt toho plevele (vy víte kterého, ale já bych pak přišel o nesmírně důležitou informaci, že anatidaefóbie je strach, že vás šmíruje kachna).
Můj imaginární kamarád, který mně kouká přes rameno, zatímco píšu tento zápis, mi právě říká, že už je ten zápis moc dlouhý, tak ve stručnosti:
Byli jsme na velké procházce, ověřili jsme si, že slunce se v zrcadle skutečně odráží přímo do oka, zahráli jsme si drsnou hru s míčem, kdy se nebral ohled na stáří některých účastníků, skoro jsme sebrali dvě pneumatiky, viděli jsme pulce, viděli jsme užovku, chytili jsme užovku, mučili jsme užovku tím, že jsme čekali na fotografa, pustili jsme užovku zpátky do přírody, slyšeli jsme užovku nadávat na ty zlé skauty, plahočili jsme se zpátky na zastávku. Atd. Atd. No zápis mohl být skutečně jak Vojna a mír, ale vše dobře dopadlo.
Ve finále skončil dnešní duel mezi přírodou a střediskem Mawadani 1:1. Každý si tedy domů odnesl bod za remízu a všichni byli spokojení.