Po stopách kocoura Mikeše
Březen 31, 2012
Termín: 31. 3. 2012
Autor: Krtek
Skautky se po dlouhé době rozhodly, že podniknou jednodenní výpravu. Padly různé návrhy - třeba známá hora Blaník a další zajímavá místa. Ale u nás jednoznačně zvítězil nápad vydat se po stopách slavného kocourka Mikeše od Josefa Lady.
Na výpravu se nakonec vydalo těchto 12 statečných lidí: Očko, Bleška, Bubu, Míša, Ája, Krystýna, Ťapka, Zazu, Krtek, Myška, Kořínek a Lenka. V sobotu ráno (31.3.2012) jsme se našly na Hlavním nádraží v Praze, kde se vedl obrovský boj o to, kdo půjde s Kořenem koupit lístky na vlak.
Po výstupu z vlaku ve vesnici Mirošovice jsme se rozdělily do akčních dvojic: Očko-Zazu, Krtek-Bleška, Ája-Kristýna, Ťapka-Míša a Myška-Bubu. Tyto páry měly vždy na starost mapu a buzolu a jejich hlavním cílem bylo nezabloudit a dovést nás vždy aspoň na dvě stanoviště Mikešovy cesty. Jako první začaly cestu organizovat Zazu-Očko, nešlo se s nimi špatně, až je jeden úsek u rybníka, kde zrovna rybáři čistili rybník (všude bylo hodně rybářů, ryb a hlavně bahýnka). Dovedly nás do vesnice Hrusice, kde se narodil a žil Josef Lada. Na malou chvíli jsem se zde zastavily, zahrály si hru "najdi druhého ze dvojce,když ho nevidíš".
Z Hrusic nás vyvedla dvojce Krtek-Bleška, jejich cesta skončila na kopci Kožený vrch, zde jsme se musely zastavit,chvíli jsme posvačily, ale byla nám zima, a tak jsem se zahřály hrou známou pod názvem rybičky, rybičky, rybáři jedou, ale místo "rybičky, rybičky, rybáři jedou" jsme křičely "myšičky, myšičky, Mikeš jede". Odtud nás vedly až do Mnichovic (sem zavítal Mikeš s Pašíkem na pouť), zde jsem si hrály na příšery (molekuly), které se zdály Mikešovi ve zlém snu.
Expedice dále pokračovala ve vedení Ťapka-Míša, s nimi jsme došly až lesnímu přístřešku. Krtek nám zde dala velice záludnou hru, že jsem v neznámé zemi, kde nám nerozumí ani slovo, a přesto se musíme zeptat na různé věci (Kde je nemocnice? Kde se nachází automat na jízdenky?). Nejvíce se podle mě dařilo dvojci Zazu-Očko, doufám že se jim to bude jednou hodit.
Po udatné svačince nám nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě, ale chybělo už jen málo a blížily jsem se k cíli cukrárně v Říčanech. Sem nás nasměřovaly Ája-Krystýna, ale aby nebyla jen chůze, zastavily jsme se na malém paloučku, kde jsme hrály Lenčinu hru. Byla opravdu dobrá. Odtud už byla cukrárna na dosah. Jednou jsme se na ni optaly, už předtím jsme ale věděly, že v Říčanech je jistě cukrárna (nj, to je tak, když má naše vedoucí šikovného manžela, který nám tuto informaci zjistil na internetu). Byla to taková sladká tečka na závěr,chvíli jsem tam ohřály, pokecaly a ochutnaly místní dortíky.
Při chůzi na nádraží se nám stala malá nehoda: Ája narazila do sloupu od značky, ale co mě víc zaujalo, byl dům, u kterého se to stalo (byl plný všemožných zubařů ortodontista, dentista a já nevím jaký ještě jiný zubař, no pro většinu lidí dům hrůzy).
Vlak přijel poměrně rychle, kde nám jízdenky zkontroloval pěkný strojvedoucí (předháněly jsem se, kdo dá první opencartu). A aby cesta utíkala rychle, Kořínek nám přečetla příběh o tom, jak Mikeš šel do školy (myslím, že se to celému vlaku líbilo).
Na konečné stanici jsme vystoupily (Hlavní nádraží Praha). Rozloučily se tradičně jako vždy na schůzkách či koncích výprav v Gillwelském kruhu a z úsměvem odcházely domů. Moc se těšíme na další takovou akci.
Tento zápis byl napsán na počítači Krtka-skautky ze 126.oddílu
Na výpravu se nakonec vydalo těchto 12 statečných lidí: Očko, Bleška, Bubu, Míša, Ája, Krystýna, Ťapka, Zazu, Krtek, Myška, Kořínek a Lenka. V sobotu ráno (31.3.2012) jsme se našly na Hlavním nádraží v Praze, kde se vedl obrovský boj o to, kdo půjde s Kořenem koupit lístky na vlak.
Po výstupu z vlaku ve vesnici Mirošovice jsme se rozdělily do akčních dvojic: Očko-Zazu, Krtek-Bleška, Ája-Kristýna, Ťapka-Míša a Myška-Bubu. Tyto páry měly vždy na starost mapu a buzolu a jejich hlavním cílem bylo nezabloudit a dovést nás vždy aspoň na dvě stanoviště Mikešovy cesty. Jako první začaly cestu organizovat Zazu-Očko, nešlo se s nimi špatně, až je jeden úsek u rybníka, kde zrovna rybáři čistili rybník (všude bylo hodně rybářů, ryb a hlavně bahýnka). Dovedly nás do vesnice Hrusice, kde se narodil a žil Josef Lada. Na malou chvíli jsem se zde zastavily, zahrály si hru "najdi druhého ze dvojce,když ho nevidíš".
Z Hrusic nás vyvedla dvojce Krtek-Bleška, jejich cesta skončila na kopci Kožený vrch, zde jsme se musely zastavit,chvíli jsme posvačily, ale byla nám zima, a tak jsem se zahřály hrou známou pod názvem rybičky, rybičky, rybáři jedou, ale místo "rybičky, rybičky, rybáři jedou" jsme křičely "myšičky, myšičky, Mikeš jede". Odtud nás vedly až do Mnichovic (sem zavítal Mikeš s Pašíkem na pouť), zde jsem si hrály na příšery (molekuly), které se zdály Mikešovi ve zlém snu.
Expedice dále pokračovala ve vedení Ťapka-Míša, s nimi jsme došly až lesnímu přístřešku. Krtek nám zde dala velice záludnou hru, že jsem v neznámé zemi, kde nám nerozumí ani slovo, a přesto se musíme zeptat na různé věci (Kde je nemocnice? Kde se nachází automat na jízdenky?). Nejvíce se podle mě dařilo dvojci Zazu-Očko, doufám že se jim to bude jednou hodit.
Po udatné svačince nám nezbývalo nic jiného než pokračovat v cestě, ale chybělo už jen málo a blížily jsem se k cíli cukrárně v Říčanech. Sem nás nasměřovaly Ája-Krystýna, ale aby nebyla jen chůze, zastavily jsme se na malém paloučku, kde jsme hrály Lenčinu hru. Byla opravdu dobrá. Odtud už byla cukrárna na dosah. Jednou jsme se na ni optaly, už předtím jsme ale věděly, že v Říčanech je jistě cukrárna (nj, to je tak, když má naše vedoucí šikovného manžela, který nám tuto informaci zjistil na internetu). Byla to taková sladká tečka na závěr,chvíli jsem tam ohřály, pokecaly a ochutnaly místní dortíky.
Při chůzi na nádraží se nám stala malá nehoda: Ája narazila do sloupu od značky, ale co mě víc zaujalo, byl dům, u kterého se to stalo (byl plný všemožných zubařů ortodontista, dentista a já nevím jaký ještě jiný zubař, no pro většinu lidí dům hrůzy).
Vlak přijel poměrně rychle, kde nám jízdenky zkontroloval pěkný strojvedoucí (předháněly jsem se, kdo dá první opencartu). A aby cesta utíkala rychle, Kořínek nám přečetla příběh o tom, jak Mikeš šel do školy (myslím, že se to celému vlaku líbilo).
Na konečné stanici jsme vystoupily (Hlavní nádraží Praha). Rozloučily se tradičně jako vždy na schůzkách či koncích výprav v Gillwelském kruhu a z úsměvem odcházely domů. Moc se těšíme na další takovou akci.
Tento zápis byl napsán na počítači Krtka-skautky ze 126.oddílu
