PŽD I.
Termín: 29. 3. - 30. 3. 2019
Autor: Cestoval do časů minulých
Cesta do minulosti – Pochod Železného dědka I.
Píše se rok 2019 a i přes viditelný pokrok, kterého lidstvo za posledních desítek let dosáhlo, je mezi námi stále skupina lidí, která se nebojí alespoň symbolicky vrátit v čase a setkat se nejen na síti, ale i ve skutečném, reálném světě.
Takto se skupina odvážlivců rozhodla replikovat historické noční pochody. Chůze, obzvláště v přírodě, je přežitkem dob minulých, ačkoliv i nadále láká pár podivínů a pamětníků.
Chůze v noci není ani přežitkem, protože i v dobách největší slávy (počátek 21. století) nebyla praktikovaná téměř vůbec.
Je až s podivem, že v dnešní době se někdo odváží opustit bezpečí obytných metropolí a vyrazit na průzkum do oblastí plných nebezpečných tvorů a alergenních rostlin.
Je vědecky prokázáno, že lidský druh a příroda bohužel nejdou ruku v ruce. Příroda je od počátku pro druh homo smrtelná.
Přesto se na terminálu mimometropolitní dopravy sešlo 12 nadšenců/bláznů a já byl jedním z nich. Zvědavost zkrátka překonala můj pud sebezáchovy.
Po úspěšném nástupu do vysokorychlostního vlaku jsme vyrazili do Mnichova Hradiště. V Mnichově Hradišti bylo nutné strávit nějakou dobu k místním aklimatizačním středisku. Přechod byl naštěstí úspěšný pro všechny členy této nezvyklé výpravy, nebylo ani potřeba si dát zeleninový salátátek (jak se nazývala místní proteinová náhražka).
Chvíli trvalo si zvyknout i na toxický přírodní vzduch, který se výrazně liší složením oproti běžnému dýchatelnému vzduchu velkých metropolí (obsahuje větší množství kyslíku).
Cesta začala v dobrém duchu. Naštěstí jsme byli vybaveni všemi moderními zařízeními, takže jsme téměř nescházeli z bezpečných cest. Na jednom zeleném prostranství (v minulosti nazývaném louka) jsme objevili i artefakt dob minulých – automobil. Po důkladném prozkoumání jsme však nedokázali přesně rozeznat, jak má toto starodávné dopravní zařízení fungovat. Zařízení jsme zkoušeli různě otáčet, bohužel však bez výsledku.
V tento moment se od nás oddělili dva účastníci. Pomocí komunikačních zařízení však neskončili v ohrožení života a napojili se ke zbytku skupiny dále po cestě.
Procházeli jsme opuštěnými obytnými oblastmi, jedinými společníky nám byly svítilny na nepoužívaných komunikací. Zas a znova jsme si připomněli, že je příroda nelítostná a že dokáže člověka vyštvat z jakéhokoliv prostředí.
V jedné „vesnici“ (jak se malým obytným oblastem v minulosti říkalo) se k nám přidal divoký savec řádu Carnivora. Tento známý mrchožrout nejspíše čekal, že si pochutná na odpadlících z naší skupiny a provázel nás delší část naší nebezpečné cesty.
Když jsme za sebou zanechali i obytné oblasti, čekala nás už jen nelítostná a nebezpečná příroda, tvořená ostrými skalními masivy, které se tyčily až do nebes.
Byla veliká tma. Na tmu již moderní člověk není vůbec zvyklý, proto si někteří pomáhali silnými zdroji světla, kterými simulovali jasný sluneční svit či velké, světelné reklamní panely. Část skupiny však razila filosofii přizpůsobení se prostředí a snažila se přivyknout i nedostatečnému osvětlení.
První konflikt byl na místě. Naštěstí byl civilizovaně vyřešen, jak se na moderní lidi patří.
Na jednom zastavení jsme zkoumali fyzické dovednosti moderního člověka v porovnání s nebezpečnými tvory žijícími mimo metropole. Během této simulace vyšlo najevo, že fyzické vypětí může na moderním lidstvu zanechat značné stopy. Zakalená, zkažená voda naštěstí nezpůsobila více škody díky ochrannému oblečení mnohých z nás.
Po zdolání vysokohorského výškového profilu jsme udělali jednu z mnoha exkurzí do minulosti a vyzkoušeli jsme staré vzdušné zařízení na bázi etanolového pohonu. Z pokusu vyšlo najevo, že je tento zdroj extrémně neefektivní, neboť ve vzduchu vydržel jen pár minut, než se odporoučel do temných, stromami posetých oblastí (název pro tyto oblasti je „les“).
Pokus byl opakován i dále po cestě s ještě horšími výsledky. Já osobně jsem u tohoto neúspěchu nebyl přítomen, protože přílišný kontakt s živými lidmi mi nedělal úplně dobře.
Při mnohých zastavení došlo i na čtení historických textů. Nutno podotknout, že člověk vždycky žasne, jak lidstvo mohlo v minulosti překonat všechny nástrahy, a nebýt silných jedinců, nejspíše by dávno zaniklo. V textech se objevilo i několik pasáží, které narážely na mluvnickou formu zvanou humor. Cílem humoru bylo na nesmyslných situacích či slovních spojeních vyvolat v posluchači pocit radosti a zábavy. V dnešní době, kdy existuje velké množství stimulů v podobě léků či virtuální reality, je tato forma spíše přežitkem, ovšem v minulosti byla velice často používaná na uvolnění a oproštění se od tvrdého střetu s realitou.
Ke konci jsme už byli značně vyčerpáni. Naštěstí jsme včas dorazili na příjezdovou platformu a nakonec se úspěšně přemístili do bezpečí metropole P.
Po cestě jsme ještě všichni přemýšleli nad tvrdým životem člověka v časech minulých. Člověk musí žasnout, kam jsme se dokázali dostat, jak jsme se dokázali přírodě ubránit, a jak spějeme k lepším zítřkům.
Prosím, nezkoušejte po nás opakovat tato nebezpečná dobrodružství. Šlo nám skutečně o život, příroda je nelítostná. Pěvně věřím, že se poznatky z této výpravy stanou základem pro konec takovýchto výprav už v nejbližší budoucnosti.
Účastníci PŽD I.:
Buzz 1PŽD, Drak 1PŽD, Martin 1PŽD, Ondral 1PŽD, Oran 1PŽD, Rychlík 1PŽD, Slanina 1PŽD, Šídlo 1PŽD, Vašek D. 1PŽD, Vašek S. 1PŽD, ZaZu 1PŽD, Zbýňa 1PŽD