Roverská výprava do Rokycan 

Termín: 20.5. - 22.5.2016
Autor: Pavouk

Celé putování indiánského kmene začalo na Smíchovské prérii. Sraz byl naplánován na jedno vyprahlé páteční odpoledne a téměř všechny rudé tváře přišly včas. Jen někteří se zdrželi přípravou „míru“. Celá výprava byla totiž mírově orientovaná, dokonce se zakázaly jakékoliv hroty. Indiáni si je ze svých šípů museli sundat.

Po chvíli cesty vlakem dorazil kmen na předem určené místo – Rokycany. Pro nepříliš zeměpisně zdatné je to na divokém západě. Není nad to, když se do supermarketu nahrne banda indiánů. Ti co zrovna nebyli uvnitř, byli venku a pěli různé písně za doprovodu muziky. Zdá se, že tento víkend budou Rokycany patřit pražským indiánům.

Následoval příchod na základnu. Rudí bratři nelenili a pustili se do (h)různých míčových a jiných her. Ovšem někteří brzo dostali hlad, asi si s sebou nevzali dostatek jídla. A tak se stalo, že pod rouškou noci ze základny odešli tři indiáni – Ten, který je otesaný, Ten, který bubnuje a Ten osminohý. Tito tři bratři si chtěli ulovit bizona, v pizzerii už ale bylo zavřeno. Záchranou se stal kebab. Zde se spřátelili s Pájou a se Sobem. Po chvíli házení s frisbeem se připojil i Ten, kterému se říká Buzz. Později v noci se však indiáni se svými novými přáteli museli rozloučit a vrátili se na základnu. Po návratu zjistili, že nejen oni chyběli v hudbou znící základně. Uletěly i dvě hrdličky. Rudokožci mohli jen doufat, že se jim ti opeřenci vrátí.

Manitu již několik hodin trpělivě držel slunce na obloze a indiáni se teprve začali probouzet. V dopoledni tohoto dne nastal hlavní zvrat. Dosud jednotný kmen se kvůli nějakým rozvracečům rozdělil na dva znepřátelené kmeny. Jeden kmen vedl Ten, kterému se říká Buzz . Kdo však vedl ten druhý, to je skutečný Otazník. Oba kmeny proti sobě vedli válku, při které bylo nutné hlídat si záda.

Po srdceryvném loučení také odjela Krtek. Proběhly různé hry, písničky a jiné radovánky včetně jedné rozbité hlavy. K obědu bylo pravé indiánské… teda spíše indické jídlo – Kari. Skvělým završením tohoto gastronomického zážitku byl výborný dort, který rozhodně nebyl vybroskvený. Byl čokoládový.

Žádný polední klid nebyl. Klid totiž panoval po dobu celé výpravy a rozhodně se nikam nespěchalo. Několik hodin po obědě se rozhodlo, že indiáni smrdí a je potřeba je vykoupat. Všichni se tedy vydali směr voda. Nebo si to alespoň všichni mysleli. Když nedošli k vodě, vyšli přesně opačným směrem a po krátkém putování byl rybník nalezen. Voda byla dostatečně studená na to, aby jisté indiánky plavali až na druhou stranu a zpět. Naštěstí měli Maxe jako zodpovědný doprovod.

Když se indiáni vrátili zpět na základnu, někteří jejich bratři, kteří se nešli koupat s nimi, tam seděli a počítali matematiku. To uvedlo některé do takové deprese, že to mohl vylepšit jen další útok na supermarket. Tentokrát byl však útok mnohem tvrdší, v kořisti nechyběl ani „med“. 

Proběhla hra s ochutnáváním lákavých i nelákavých konzerv a konečně večeře. Ta se podobně jako na podzim nesla v královském stylu. Hory palačinek byly spásány na všechny možné způsoby a i sám Manitu na ně musel dostat chuť. Nastal indiánský chill na matracích, hrála živá i mrtvá hudba a panovala dobrá nálada. Ač je to k nevíře, někteří měli stále hlad a tak se všichni kromě znova ulétlých hrdliček vydali do města na bizona. Z minula si vzali ponaučení a radši šli rovnou na kebab.

V noci na základně bylo veselo. Hráli písně, zpívalo se, testoval se nový žbjerník a tak. Nad ránem postupně všichni usínali, jen hrstka statečných stále hrála. Knedlíky si ale pamatují i ti co v té době již spali.

Další den byl Manitu se sluncem ještě netrpělivější a tak ze zlosti spálil kůži několika indiánům. Když se konečně všichni rudí bratři sešli v bdělosti, tak se pustili do svého oblíbeného nicnedělání a den šel dál. Ryby byly krmeny, frisbee bylo házeno, tráva byla uválena a slunce žhnulo po vyprahlé prérii.

Oběd představovaly těstoviny se vším možným i nemožným. Indiáni byli v takové pohodě, že to chvíli vypadalo na ujednání míru mezi dvěma kmeny, vybroskvený náčelník byl ale proti. Co se dá dělat. Následovalo vyklízení základny a zdlouhavé focení. Při zření nedostatku času se rudokožci spěšně vydali směr nádraží. Jenom Ten, který je otesaný musel spěšně vrátit vypůjčený povoz. Nakonec se vše stihlo a kmen vyrazil zpět na Smíchovskou prérii.

Tato výprava byla bezesporu jedna z nejlepších, panovala pohoda a zvláštní pochvalu si jistě zaslouží organizátorky, které to s tou bandou indiánů neměly lehké. Jediné co chybělo, byl Míra a Vendy.