Středisková výprava - Mladá Boleslav

Termín: 6.11. - 8.11.2015
Autor: chyba 404

Středisková výprava Mladá Boleslav aneb: "Prosíme to bez emocí!"

Na Hlavním nádraží se nás sešlo mnoho. Atmosféra byla hustě nasycena očekáváním jako jakýkoliv přeslazený nápoj od jisté společnosti. Mnoho se ukázalo být nakonec celé číslo větší než 42 a menší než 44. V davu nováčků jsem hledal známé tváře, marně, selhal jsem. 

I přes toto množství se nám podařilo nasednout do vlaku, kde nám byl zarezervován jeden vagón. K našemu zděšení s námi jela další skautská 30 členná skupina, která dodala slovu chaos nový rozměr. Po rychlém přestupu v Nymburku se nám podařilo dorazit na hranice země Stefánie. 

Ovšem nějaké věci nebyly v pořádku a tak jsme byli všichni odvedeni policií do vazební budovy. Zde nás chladně přivítal superpočítač Maxwell, který všechny jménem diktátora Takrona Galtose odsoudil k 20 letům ve věznici Supermax za projevování emocí. Toto se nesetkalo s úplným nadšením a skoro byl na tvářích odsouzených vidět i vztek. Celou akci navíc završili svým protestem roveři, kteří byli, zcela bez emocí, násilně odvedeni bůhví kam… Venku se ještě pokoušeli o protestní tance, ale nebylo jim to nic platné.

A tady se trochu rozchází samotné vyprávění celého tohoto příběhu. V sobotu ráno byli roveři posláni na krásný roverský pochod BEZNADĚJE. Ve 3:22 došlo k násilnému zbuzení a po 10 minutách už se vyráželo na vlak/autobus. V autobusu nás bylo 4x víc než všech ostatních (včetně řidiče a průvodčího).

V Bakově jsme vystoupili z autobusu a vydali se na cestu, která byla všechno, jen ne příjemná. Už na startu jsme si trochu osladili a opepřili cestu. Dále si většina s sebou tahala břemeno. Našel se i nějaký ten poklad a většina táhla za jeden provaz (bylo to těsné). Dvakrát nás zastihla nepříjemná přeháňka, ale vždycky jsme nedbali hloupých rad od sabotérů a čekali jsme v suchu, dokud nepřejde. Roveři rozhodně nepatří do starého železa, to bylo patrné, když začali lézt do kontejneru na papír. Beznaděj celého pochodu jasně ukázala situace s nedojedenou tabulkou čokolády. Tak moc jsme na tom byli špatně! Nakonec se vše zvládlo, štěrk byl vysypán a poslední text dočten… 

Úplně jinou zkušenost měli mladší členové, kteří zůstali ve vazbě. Budíček měli daleko později (bez deště) a po důkladné rozcvičce byli rozděleni do pěti skupin na transport do věznice Supermax. Naštěstí je při přesunu zachránili odbojáři, kteří emotivně vysvětlili, jak se mají zachránit. Nejdříve bylo potřeba několikrát nabourat dodávku, aby se otevřely dveře. Pak už jen bylo potřeba dostat se z pout. Všichni to úspěšně zvládli a utekli před uvězněním. 

Všichni tedy byli volní a mohli si dát dobrý oběd. Po obědě však došlo na lámání chleba. Bylo potřeba se dostat k samotnému diktátorovi. To však nešlo bez speciálního kódu, jehož části znali jen někteří lidé v okolí soudní budovy. Například Admirál svůj kód nevydal, dokud neměl dostatečně velkou flotilu parníčků. Gambler zase rád sledoval, jak děti dřepují… Všech pět družin úspěšně získalo celý kód a mohly si po různorodé večeři užít trochu zábavy. 

Ráno už zbývalo jediné: dostat se přes zabijácké lasery, které byly špičkou ochranného systému diktátorova domu. Jak se ukázalo, investoval náš diktátor docela málo peněz do laserů, protože byly během 15 minut deaktivovány úplně všechny (včetně těch, které reagovaly jen na plácnutí přes zadek)…
Když se konečně družiny dostaly až k diktátorovi, čekalo na ně velké překvapení. Diktátor byl již dlouhou dobu mrtvý a vše řídil superpočítač Maxwell. Proto nemohl vystát emoce! Ale jak zničit stroj, který vše ovládá? Jak zastavit takový systém? Hlavní odbojář na to měl jednoduchou odpověď = baseballová pálka. 

A tak všichni zachránili jednu zemi před zlým počítačem a mohli se vrátit zpátky do Prahy.

Je možné zničit počítač jednou ranou? Nebyl připojen k internetu a nepřetáhl se do jiného zařízení? A jakou roli v tom všem hráli plyšáci? A proč jsme ze základny vyhnali Myšku i Pavouka? Na tyto otázky možná nikdy nedostaneme odpověď...