Tábor Valhalla 2012 - Rychlebské hory
Červenec 22, 2012
Termín: 13. - 22.7.2012
Autor: Radar
TÁBOR RYCHLEBSKÉ HORY 2012 (13. - 22. 7. 2012)
I letos se RK Valhalla v létě probudil z hibernace a jeho členové a přátelé vyrazili na tábor. Opět první část putovně poznávací a druhá část pobytově lenošivě zážitková. A opět do osvědčeného prostředí mezi Polsko od severu, Polsko od východu a Polsko od západu.
Sraz byl v pátek 13. odpoledne na Hlavním nádraží v Praze. Do poslední chvíle se čekalo, kdo vlastně nakonec k vlaku dorazí. Přísliby účastníků, stav vyplněných přihlášek a uhrazené táborové poplatky jsou v našem případě často tři množiny bez průniku. Nakonec byla účast rekordní, objevily se staré, leč několik let neviděné tváře, samozřejmě naše stálice a i někdo nový. Bohužel se ale nedostavilo několik dlouholetých zákazníků a také spolupráce s novým střediskem nám krapítek pokulhává – z jejich roverů a odpovídajících slečen nejel nakonec nikdo. A jako obvykle další přijížděli později a jiní odjížděli dříve.
Nakonec se ale už z Prahy naplnila dvě a půl kupé kultovního R 623 Bečva našimi členy a mohlo se vyrazit. Do Zábřehu, Šumperku a Velkých Losin. Cestou se vyprávělo a hasila se žízeň. To však já vím jen z doslechu – tou dobou jsem za těžké peníze trénoval na svou fci táborového medicinmana porodem v romském ghetu a sběrem opilců v ulicích velkoměsta kdesi na východě republiky.
Pod dozorem vedoucího celého podniku Třísky a hlavní „pokladnice“ Jany cesta proběhla v pořádku. První noc v kraji Holby táborníci strávili v Losinách za lázeňským parkem u chaty Diana. A skoro je mi líto, že jsem byl místo toho v práci – jako důsledek lenosti spal nakonec Denis s Malým Havlíkem v jednom spacáku a Harry v noci při bouřce po ostatních házel koláči od maminky. Jistě zajímavá podívaná.
Sobota ráno naštěstí už tak upršená jako noc nebyla – takže po budíčku následoval sestup zpět do civilizace a nákup potravin v místním COOPu. Obzvláštní uznání od některých pravověrných skautů zasloužil produkt „Borovička průtahová“ (složení: Líh, karamelové barvivo, borovičkový průtah) prodávaný v plastové lahvi.
Krom COOPu se ale vykonala návštěva u řezníka a k snídani se nakonec podávalo kakao nebo čaj ze stánku. A štrúdl! Po snídani a nákupu byla trasa stanovena nejdřív po zelené a pak po modré turistické značce, samozřejmě do kopce. Cestou byl i quest „travers přes krávy“, ale po loňském několikalevlovém tréninku mezi zuřivými býky nad Hanušovicemi nedělal letošní průchod problémy. Ani Harrymu, který měl ještě loni touto dobou z jalovic, dojnic i všelikého skotu znatelný strach doprovázený řevem, hysterií a zoufalstvím.
Počasí ale k radosti lenochů pochodu nepřálo, bylo pod mrakem a postupně mžilo až pršelo, takže se oproti plánu tábořilo dřív, v kopci nad Kouty nad Desnou. Alespoň na velmi pěkném tábořišti s ohništěm. Vařilo se rizoto v kotlíku. Postavil se přístřešek, 2 stany a Harry s Ulitou (jeho comeback do Valhally je velkým úspěchem Třískovy agitátorské akce před katedrou Jaderné fyziky :-) ) byli pověřeni postavením znamení u cesty, které by navedlo Prófu jedoucího z Prahy, aby ležení našel. Výsledek bylo sice hezké a velké znamení, ale z cesty nespatřitelné a následná polonoční akce, při které se hledal zbloudilý Próf. Ach jo. Ale o tom vím také jen z doslechu, neb jsem se veselil na svatbě. Ale jen do večera, protože pak jsem měl v plánu v noci ležení přepadnout.
Vzhledem ke změně tábořiště a dešti se mi ale do mokrých kopců nechtělo, takže jsme se všichni potkali až v neděli 15. 7. ráno pod lanovkou v Koutech. Tam jsem ke svačince rozdával buchty, které jsem k tomu to účelu dovezl. Měli jsme u ČEZu domluvenou exkurzi na přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně a pak výjezd busem na horní nádrž téhož.
Měli jsme obrovské štěstí na počasí i paní průvodkyni. Nahoře krásné výhledy - i když velký vítr. Až na největší lenochy jsme přehradu celou obešli a koukali se do dáli. Mimochodem i na Šerák. Na náš dnešní cíl, který byl opticky jen kousek od nás. Těm chytřejším ale docházelo, že nás dělí krom vzdálenosti i hluboké údolí. Každopádně chytřejší i ti méně chytří se nestačili divit, kolik bylo všude berušek. Hrozně moc. Na rozdíl od borůvek a jahůdek, kterých bylo letos velmi málo.
Po výletu na přehradu nás po obědě čekal dlouhý a táhlý výstup po nekonečné žluté na hlavní hřeben, na Trojmezí, Keprník a Šerák. Stoupali jsme dlouho – někdo vzorně, jiný vzdorně, někomu to vůbec dělalo problémy. Aspoň ale nepršelo. Na hřeben jsme se vyškrábali všichni a oslavili to sjezením několika čokolád k tomu účelu speciálně pořízených. Jmenovitě bych vyzdvihl Jáju a Buchtu: Jáju za dobrý chodecký výkon a Buchtu za snězení nejvíce čokolády...
Cestou dál na Keprníku začalo pršet, přihnala se bouřka s blesky a přihnala se i mlha. Naštěstí cesta byla neomylně ohraničována klečí a volání Holby z chaty na Šeráku silné, takže vrcholový pochod se málem změnil v běh a následně v boj o teplé místo co nejblíže kamnům v restauraci. Jen Prófa stál na vrcholu a čekal, jestli do něj uhodí blesk. Po seřvání ale pokračoval tento absolvent prestižního gymnázia a nyní student americké univerzity s námi.
Cestou jsme se setkali se Slávkem, ale to někteří nevnímali – slyšeli, viděli jen Holba, Holba, Holba, ...a guláš! Na guláš nakonec nedošlo, ale promoklým poutníků (některým ani po třech letech nejde vysvětlit, že do hor se bere i bunda, plášťenka a jiné boty než papírové ze skateshopu...) i sobě jsme koupili z eráru v chatě velkou porci teplé zelňačky a čaj.
Při západu slunce dopršelo a zvedla se mlha. To bylo super, na Obří skály, naše dnešní nocoviště, jsme přicházeli v docela obstojném doprovodu červánků.
U skal se opět postavil bivak, tentokrát díky mojí zelené superplachtě opravdu velký. Pro nezkušené Pražáky bylo nesnadné a nakonec nemožné rozdělat oheň, takže večeře byla neplánovaně studená (ale hodinu po kotli zelňačky, pal to čert). Já jsem šel spát kus jinam, pod převis – byl jsem po noční a svatbě unavený. Takže jsem bohužel nebyl svědkem toho, jak v noci přišel uragán a liják a jak se nad některými jejich mizerný přístřešek zhroutil a vylil dotyčným do spacáků...
Ráno jsme si s Třískou přivstali a před sedmou jsme už byli na cestě po zelené na vlak do Ramzové. To abychom včas stihli udělat nákup a dopravit ho do našeho srubu, kde se měla odehrávat větší část tábora. Cestou několikrát sprchlo, ale i se schováváním se před deštěm jsme vlak stihnuli. V Jeseníku jsme v železářství koupili drobnosti do kuchyně (40 litrový kastról i s poklicí...), vykoupili polovinu řeznictví a nakonec v supermarketu hrnec uschovali na informacích a naplnili tři nákupní vozíky jídlem a toaletním papírem do zbytku pobytu – další zásobování pak už nebylo možné.
Mára i se svým ofroudem nás vyzvedl podle plánu, odjeli jsme s tím vším na korbě k myslivcovi do hájovny a po vyzískání klíčů jsme se vydali ke srubu. Vyložit všechno, zamávat Márovi a rychle začít smažit řízky (nevděčného úkolu smažit 50 řízků se ujal Tříska, já je obaloval). Hladoví pěšky jdoucí táborníci tu mohli být každou chvílí...
Jenomže oni k Janině a Slávkově vzteku nijak nechvátali – na Ramzové objevili nálevnu Holby s velmi pěknou a milou paní výčepnicí. Nejen že zletilcům nosila později tolik opěvované „nadmíráky“, ale ještě jim půjčila karty. Jen Próf musel odejít dřív, neboť šel na vlak do Prahy a na dovolenou s rodinou. A pak s Harrym a Ulitou byl zase problém, protože matfyzáci se u hospody ztratili a nemohli se najít... Jana se Slávkem ale toto pelešiště neřesti nakonec rozprášili a celá parta se na řízky laskavě dostavila.
Po putovní části tábora a po snězení všech řízků a hranolek (!) vypadali všichni zničeně a vysíleně. To se ale u mužské části tábora změnilo, když jsme se s Třískou zmínili před povalujícím se mužstvem o obyvatelích „spodního srubu“. Když nás totiž Mára přivážel, bylo tam vidět tak 10 rekreujících se pubescentek.
Vidina náctiletých sousedek vprostřed pustých lesů vybudila i ty největší shnilotiny k uspořádání okamžitého seznamovacího výletu k našim (a jediným) sousedům. Byť přejedeni a utaháni, vydali se naši chlapci kilometr z kopce, aby hned první den navázali družbu. Blázni.
Do teď mne mrzí, že jsem cestu nezatrhnul. Nikdo vlastně přesně nevíme, co se dole odehrálo. Ale rozhodně tato první výprava způsobila, že i přes moje následné přemlouvání, Třískovo přemlouvání a dokonce ani na apely Jany a Slávka nás vedení táborniček z Frýdku-Místku nepřestalo považovat za chlípný pražský póvl. Přestože jsme byli jediní sousedi, vyhýbali se nám pak celou dobu jako čert kříže a nechtěli s námi hrát ani dobře připravenou celodenní hru, na kterou jsme je několikrát zvali.
Chlapci nám po návratu přiznali, že tábornice okukovali asi z pěti metrů mým dalekohledem. A že se při navazování kontaktů dam dotazovali významně (s dvoulitrovým Braníkem v ruce, který někdo z kluků vytáhl po 4denním puťáku z batohu), zda jsou těmi „nealkoskautkami“. Dostalo se jim prý odpovědi, že „to jsou snad všichni skauti“, čemuž naši kontrovali, že „to není nikde definovaný...!“. Pak prý následoval rychlý, rázný a stručný výstup jejich vedoucího se sekyrou v ruce a vzkazem, aby se chlapci klidili.
A tím jsme přišli o možnost mít po letech vyvážený koedukovaný tábor. Ještě jednou škoda.
V úterý 17. 7. jsme začali nástupem a rozdělením účastníků do dvou skupin, které proti sobě měli do konce akce soupeřit v celotáborové bodovací hře. Slávek se ujal vaření guláše (ze dvou kilo vepřového a ještě 400g sojového). Ostatní jsme hráli hry (hledání, luštění a přiřazování pohlavních nemocí, pak hádanky a Janin test), vše na body. Po výborném guláši s houskovými knedli a poledňáku jsme dělali dříví a navečer oslavili příchod Orana. Také jsme se vydali s Janou a Slávkem usmiřovat si spodní tábor. Sice nás přijali vlídně, ale chlapík se sekyrou v pozadí i komunikující „Ježíš“ a jeho kolegyně vedoucí nám dali jasně najevo, že se o svoje slečny bojí a na společný program s naší chátrou ať zapomeneme. Po večeři jsme ještě hráli běhací hru s šátkem a večer na základě bodů z prvního dne vyslali spát do lesa Ulitu. Celý den i noc ale bylo hezky, nepršelo, takže se mu na Matesu spalo dobře.
Středu jsme zahájili už v 6 ráno rychlou snídaní (vločky jako každý táborový den) a rychlým sestupem do údolí. 5 asi práce nejschopnějších „chovanců“ (Oran, Denys, Havlík T., Bucht a Arny) a Slávek a já jsme scházeli kolem dolního srubu (ještě se spalo), cikánské boudy a vodopádu k myslivcově stodole – byla domluvena určitá úleva na nájmu, pokud mu natřeme stěny dřevěné stodoly. A pokud to nezkoníme jako loni!
Počasí bylo fajn (ani horko ani déšť), štětky, válečky i žebříky připraveny. Musím uznat, že se chlapci oproti loňské natírací tragédii výrazně zlepšili. Dokonce i natření vysokého štítu ze žebříků prováděné výškovým natíračem Arnym a důležitým sedícím držákem žebříku Havlíkem proběhlo skvěle. Oran trošku bojoval při snaze natřít díru, kterou lezly do hnízda divoké včely, ale všechno se nějak k myslivcově spokojenosti zvládlo. A docela rychle.
Náhodou slečny z dolního tábora vyrazily zrovna ve stejný den na pochod kolem myslivcovy stodoly s cílem dát si dole v údolí rybu a pivo. Cestou zpět jsem se s jejich vedením znovu domlouval společnou zítřejší celodenní hru, ale nic z toho.
Po předání díla myslivcovi jsme mu ještě napytlovali nějaké krmení pro zvířata a byli za odměnu vyvezeni zpět k našemu srubu. Už bylo na čase – byli jsme hladoví, až hrůza. A to i přes dopolední stravu v podobě Katyí a lovečáků.
Zbylá osádka tábora po dobu našeho natírání také nezahálela. Čekala na nás výborná kuřecí polévka, pečené kuře s červeným zelím (letošní zelná novinka!) a brambory. A také zrevitalizovaná a zrekanalizovaná latrína, s novou „extrahloubkou“.
Na večer jsme uspořádali vědomostní kvíz na body a nakonec se Harrymu stala osudná neznalost plchů – noc strávil na Matesu on. A také měl hezky, hvězdné nebe. Ostatní jsme seděli u ohně a dělali si na roštu klobásy, lovečáky a Gomézovy brambory. Ale letos bez Goméze, bohužel – na tábor stejně jako Drak nedorazil.
Čtvrteční ráno jsme si (vedoucí tým) přivstali – bylo potřeba roznést čtvrtky se stanovišti na dlouho plánovanou celodenní hru. Stavbu hry jsem rozdělil na tři okruhy: Slávek šel ke starému posedu do zatáčky, na Polskou cestu, kus za ni, k brodu a nahoru, Lub k novému posedu nad Sokolí skály, pak k Sokolím skalám, kus vedle nich a ke spodnímu srubu (naposled agitoval za družbu, ale ani on se svým pověstným šarmem neobstál) a nahoru k našemu srubu a já jsem šel na Mates přes Tři studánky, pak na Smrk a tam někam do okolí. Roznesli jsme celkem 22 stanovišť s jednoduchými rébusy, křížovkami, doplňovačkami, kris-krosy a luštěním všeho druhu.
Táborníci soutěžili proti sobě ve dvou týmech: byli jako šikmoocí špióni a vyráželi do Ameriky (území mimo tábor) krást hry do tamagoči (všechny ty luštěnky), aby je mohli nelegálně vyrábět a prodávat pak v ČR v tržnicích.
Z každého družstva (Jája a Ulita) zůstal jeden v táboře a vysílal podle mapy špióny k jednotlivým stanovištím pro tajenky. Vždy jeden špion musel získat tajenku a jiný jeho výsledek ověřit. Každý směl naráz jen k jednomu stanovišti, ale bylo spousta výjimek: k brodu se mohlo jen v trenkách, na stanoviště č. 1 musel úplně každý, někde se házelo kostkami pro úspěšnost mise, na stanoviště na hřebeni se mohlo jen se speciálním pasem, který se musel složitě získávat na stanovišti devět a tak. Navíc vysílající měli různé žolíky – s žolíkem mohl agent buď na dvě nebo i na tři stanoviště během jedné mise. Hrálo se na čas, jedlo průběžně (Katye, hrachová kaše se zelím a uzeným, špek, hrušky).
Vyhrál tým Socek s Jájou v čele o skoro hodinu. Konec hry byl po třetí odpoledne, začínali jsme v 10:00 a musím říci, že všichni jeli jako šroub, dokonce i běhali. Byli jsme spokojeni.
Večer jsme po haluškách se špekem u ohně hráli Mafii a po sečtení bodování jsme na Mates vyhnali Orana. A Slávek se z mých halušek nějak nafouknul.
Pátek byl opět ve znamení civilizace – stavil se pro nás Mára s tím, že nás všechny odveze k sobě. A že když mu pomůžeme s terénní úpravou pozemku (staví si jezero), že nám dá guláš a teplou sprchu.
Cestou jsme s Lubem vzpomínali na povodně, které jsme v oněch končinách před pára lety pomáhali odstraňovat. Úplně se nám u jednotlivých domů vybavovala armáda a její pokusy o práci, parta městské policie ze Slaného, uzená žebra od paní Záhorské a podobné, vesměs nepopsatelné.
U Máry na zahradě nás čekala jáma jak po velkém granátu. Všude v ní spousta kamenů a kamínků. A naším úkolem bylo kameny naházet doprostřed jámy na hromadu a stěny upravit, aby byly hladké a rovné. Docela to šlo, všichni pracovali jako draci – Mára průběžně zletilce odměňoval pívem.
Když byla hromada hotová, bagr ji vyzvedl z jámy a dal na vlečku za auto. Část party pak jela uložit kameny a druhá část s hrabičkami upravovala okolí. Oran se opět znemožnil, ale Arný byl Márou velmi chválen a na několik chvil bylo dokonce možno vidět Havlíka T. s hráběmi v rukou.
Všechno bylo v pořádku, Mára spokojen – snad až na Slávka. Toho naráz dostihla bolest břicha, kterou jsem v součinnosti s teploměrem vyhodnotil jako job pro chirurgické oddělení lazaretu Jeseník. Využili jsme zase poletech (bohužel opět tristních) služeb místní záchranky a se Slávkem v křečích se na nějakou dobu museli rozloučit.
Po krátké zastávce v COOPu nás Mára zase vrátil domů. Ještě jsme stihli natahat a zpracovat docela dost dřeva. Na večer jsme sehráli legendární Strategii a po několika dalších hříčkách šli do lesa Bucht s Denym, každý jinam. A ještě úplně jinam šli Lub s Havlíky – v krojích, promluvit a popřemýšlet o různých hodnotách skautských.
V sobotu jsme dojídali zásoby a připravovali se na odjezd domů. Postupně jsme zdlábli biokejdu, palačinky s marmeládou a tvarohem a bramboračku. U Plotny se střídali kluci, obzvláště Arnymu to docela šlo. Jen Havlíci vzali to předchozí skautování nějak vážně, spali pak v lese až do tří odpoledne.
Neplánovali jsme žádné velké hry, ale poslali jsme dítka do lesa pro smůlu a pak je nechali vyrábět pochodně. Docela se dařilo. Kolem oběda jsme udělali ve dvojicích hru s ohněm (komu vydrží určitý objem otopu hořet co nejdéle (a s přehledem vyhrál pyroman Richie, který hned po vítězství musel odjet hlídat do Prahy malou sestřičku). Po poledňáku jsme se částečně zabalili a hráli různé pantomimy a zase běhací hru se šátkem.
Večer jsme u ohně vyhodnotili celotáborovou hru, rozdali tuříny jako ceny a diplomy a mlsali pochutiny, které ještě zbyly. Také jsme zkoušeli, kdo vyrobil jakou pochodeň a nejlepší byla asi ta z dílny Havlíka O.
Poslední táborový den, 22. 7. 2012, byl ve znamení deště. Troška úklidu, ale žádná sláva a odchod před devátou na hřeben a na vlak na Ramzovou. I když jsme všichni věděli, že vlak je jenom zástěrka – bylo potřeba navštívit opěvovanou servírku a vrátit jí půjčené karty. Cestou jednak s blížící se Holbou jednak rostla rychlost některých členů a jednak se trhaly mraky a ustával déšť. Nakonec jsme se rozcházeli při zářícím slunku a s úsměvem: Jana do Jeseníku za Slávkem, já zpět na chatu doklidit a dodělat vše potřebné Tříska a zbytek za servírkou, na poslední Holbu a na vlak do Prahy, do sprchy.
I letošek se myslím povedl, pobavil, ale i částečně naučil, stmelil a vzdělal. Počasí nám přálo na tamní podmínky velmi. I tak si ale klademe otázku, co dál – jestli příští rok v létě znovu a když, tak kam. A bude pro koho? Je to už pátý rok, kdy pořádáme letní tábory do Rychlebských hor v podstatě na totéž místo. Uvidíme. Přemýšlíme o tom teď, tři týdny po táboře – doděláváme účetnictví, píšeme kroniku a myslíme na Slávka, který všechny nastálé komplikace svého slepáku ještě pořád prožívá v nemocnici – i když už v Praze. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne.
Radar
Fotky z tábora naleznete na zde.
I letos se RK Valhalla v létě probudil z hibernace a jeho členové a přátelé vyrazili na tábor. Opět první část putovně poznávací a druhá část pobytově lenošivě zážitková. A opět do osvědčeného prostředí mezi Polsko od severu, Polsko od východu a Polsko od západu.
Sraz byl v pátek 13. odpoledne na Hlavním nádraží v Praze. Do poslední chvíle se čekalo, kdo vlastně nakonec k vlaku dorazí. Přísliby účastníků, stav vyplněných přihlášek a uhrazené táborové poplatky jsou v našem případě často tři množiny bez průniku. Nakonec byla účast rekordní, objevily se staré, leč několik let neviděné tváře, samozřejmě naše stálice a i někdo nový. Bohužel se ale nedostavilo několik dlouholetých zákazníků a také spolupráce s novým střediskem nám krapítek pokulhává – z jejich roverů a odpovídajících slečen nejel nakonec nikdo. A jako obvykle další přijížděli později a jiní odjížděli dříve.
Nakonec se ale už z Prahy naplnila dvě a půl kupé kultovního R 623 Bečva našimi členy a mohlo se vyrazit. Do Zábřehu, Šumperku a Velkých Losin. Cestou se vyprávělo a hasila se žízeň. To však já vím jen z doslechu – tou dobou jsem za těžké peníze trénoval na svou fci táborového medicinmana porodem v romském ghetu a sběrem opilců v ulicích velkoměsta kdesi na východě republiky.
Pod dozorem vedoucího celého podniku Třísky a hlavní „pokladnice“ Jany cesta proběhla v pořádku. První noc v kraji Holby táborníci strávili v Losinách za lázeňským parkem u chaty Diana. A skoro je mi líto, že jsem byl místo toho v práci – jako důsledek lenosti spal nakonec Denis s Malým Havlíkem v jednom spacáku a Harry v noci při bouřce po ostatních házel koláči od maminky. Jistě zajímavá podívaná.
Sobota ráno naštěstí už tak upršená jako noc nebyla – takže po budíčku následoval sestup zpět do civilizace a nákup potravin v místním COOPu. Obzvláštní uznání od některých pravověrných skautů zasloužil produkt „Borovička průtahová“ (složení: Líh, karamelové barvivo, borovičkový průtah) prodávaný v plastové lahvi.
Krom COOPu se ale vykonala návštěva u řezníka a k snídani se nakonec podávalo kakao nebo čaj ze stánku. A štrúdl! Po snídani a nákupu byla trasa stanovena nejdřív po zelené a pak po modré turistické značce, samozřejmě do kopce. Cestou byl i quest „travers přes krávy“, ale po loňském několikalevlovém tréninku mezi zuřivými býky nad Hanušovicemi nedělal letošní průchod problémy. Ani Harrymu, který měl ještě loni touto dobou z jalovic, dojnic i všelikého skotu znatelný strach doprovázený řevem, hysterií a zoufalstvím.
Počasí ale k radosti lenochů pochodu nepřálo, bylo pod mrakem a postupně mžilo až pršelo, takže se oproti plánu tábořilo dřív, v kopci nad Kouty nad Desnou. Alespoň na velmi pěkném tábořišti s ohništěm. Vařilo se rizoto v kotlíku. Postavil se přístřešek, 2 stany a Harry s Ulitou (jeho comeback do Valhally je velkým úspěchem Třískovy agitátorské akce před katedrou Jaderné fyziky :-) ) byli pověřeni postavením znamení u cesty, které by navedlo Prófu jedoucího z Prahy, aby ležení našel. Výsledek bylo sice hezké a velké znamení, ale z cesty nespatřitelné a následná polonoční akce, při které se hledal zbloudilý Próf. Ach jo. Ale o tom vím také jen z doslechu, neb jsem se veselil na svatbě. Ale jen do večera, protože pak jsem měl v plánu v noci ležení přepadnout.
Vzhledem ke změně tábořiště a dešti se mi ale do mokrých kopců nechtělo, takže jsme se všichni potkali až v neděli 15. 7. ráno pod lanovkou v Koutech. Tam jsem ke svačince rozdával buchty, které jsem k tomu to účelu dovezl. Měli jsme u ČEZu domluvenou exkurzi na přečerpávací elektrárnu Dlouhé Stráně a pak výjezd busem na horní nádrž téhož.
Měli jsme obrovské štěstí na počasí i paní průvodkyni. Nahoře krásné výhledy - i když velký vítr. Až na největší lenochy jsme přehradu celou obešli a koukali se do dáli. Mimochodem i na Šerák. Na náš dnešní cíl, který byl opticky jen kousek od nás. Těm chytřejším ale docházelo, že nás dělí krom vzdálenosti i hluboké údolí. Každopádně chytřejší i ti méně chytří se nestačili divit, kolik bylo všude berušek. Hrozně moc. Na rozdíl od borůvek a jahůdek, kterých bylo letos velmi málo.
Po výletu na přehradu nás po obědě čekal dlouhý a táhlý výstup po nekonečné žluté na hlavní hřeben, na Trojmezí, Keprník a Šerák. Stoupali jsme dlouho – někdo vzorně, jiný vzdorně, někomu to vůbec dělalo problémy. Aspoň ale nepršelo. Na hřeben jsme se vyškrábali všichni a oslavili to sjezením několika čokolád k tomu účelu speciálně pořízených. Jmenovitě bych vyzdvihl Jáju a Buchtu: Jáju za dobrý chodecký výkon a Buchtu za snězení nejvíce čokolády...
Cestou dál na Keprníku začalo pršet, přihnala se bouřka s blesky a přihnala se i mlha. Naštěstí cesta byla neomylně ohraničována klečí a volání Holby z chaty na Šeráku silné, takže vrcholový pochod se málem změnil v běh a následně v boj o teplé místo co nejblíže kamnům v restauraci. Jen Prófa stál na vrcholu a čekal, jestli do něj uhodí blesk. Po seřvání ale pokračoval tento absolvent prestižního gymnázia a nyní student americké univerzity s námi.
Cestou jsme se setkali se Slávkem, ale to někteří nevnímali – slyšeli, viděli jen Holba, Holba, Holba, ...a guláš! Na guláš nakonec nedošlo, ale promoklým poutníků (některým ani po třech letech nejde vysvětlit, že do hor se bere i bunda, plášťenka a jiné boty než papírové ze skateshopu...) i sobě jsme koupili z eráru v chatě velkou porci teplé zelňačky a čaj.
Při západu slunce dopršelo a zvedla se mlha. To bylo super, na Obří skály, naše dnešní nocoviště, jsme přicházeli v docela obstojném doprovodu červánků.
U skal se opět postavil bivak, tentokrát díky mojí zelené superplachtě opravdu velký. Pro nezkušené Pražáky bylo nesnadné a nakonec nemožné rozdělat oheň, takže večeře byla neplánovaně studená (ale hodinu po kotli zelňačky, pal to čert). Já jsem šel spát kus jinam, pod převis – byl jsem po noční a svatbě unavený. Takže jsem bohužel nebyl svědkem toho, jak v noci přišel uragán a liják a jak se nad některými jejich mizerný přístřešek zhroutil a vylil dotyčným do spacáků...
Ráno jsme si s Třískou přivstali a před sedmou jsme už byli na cestě po zelené na vlak do Ramzové. To abychom včas stihli udělat nákup a dopravit ho do našeho srubu, kde se měla odehrávat větší část tábora. Cestou několikrát sprchlo, ale i se schováváním se před deštěm jsme vlak stihnuli. V Jeseníku jsme v železářství koupili drobnosti do kuchyně (40 litrový kastról i s poklicí...), vykoupili polovinu řeznictví a nakonec v supermarketu hrnec uschovali na informacích a naplnili tři nákupní vozíky jídlem a toaletním papírem do zbytku pobytu – další zásobování pak už nebylo možné.
Mára i se svým ofroudem nás vyzvedl podle plánu, odjeli jsme s tím vším na korbě k myslivcovi do hájovny a po vyzískání klíčů jsme se vydali ke srubu. Vyložit všechno, zamávat Márovi a rychle začít smažit řízky (nevděčného úkolu smažit 50 řízků se ujal Tříska, já je obaloval). Hladoví pěšky jdoucí táborníci tu mohli být každou chvílí...
Jenomže oni k Janině a Slávkově vzteku nijak nechvátali – na Ramzové objevili nálevnu Holby s velmi pěknou a milou paní výčepnicí. Nejen že zletilcům nosila později tolik opěvované „nadmíráky“, ale ještě jim půjčila karty. Jen Próf musel odejít dřív, neboť šel na vlak do Prahy a na dovolenou s rodinou. A pak s Harrym a Ulitou byl zase problém, protože matfyzáci se u hospody ztratili a nemohli se najít... Jana se Slávkem ale toto pelešiště neřesti nakonec rozprášili a celá parta se na řízky laskavě dostavila.
Po putovní části tábora a po snězení všech řízků a hranolek (!) vypadali všichni zničeně a vysíleně. To se ale u mužské části tábora změnilo, když jsme se s Třískou zmínili před povalujícím se mužstvem o obyvatelích „spodního srubu“. Když nás totiž Mára přivážel, bylo tam vidět tak 10 rekreujících se pubescentek.
Vidina náctiletých sousedek vprostřed pustých lesů vybudila i ty největší shnilotiny k uspořádání okamžitého seznamovacího výletu k našim (a jediným) sousedům. Byť přejedeni a utaháni, vydali se naši chlapci kilometr z kopce, aby hned první den navázali družbu. Blázni.
Do teď mne mrzí, že jsem cestu nezatrhnul. Nikdo vlastně přesně nevíme, co se dole odehrálo. Ale rozhodně tato první výprava způsobila, že i přes moje následné přemlouvání, Třískovo přemlouvání a dokonce ani na apely Jany a Slávka nás vedení táborniček z Frýdku-Místku nepřestalo považovat za chlípný pražský póvl. Přestože jsme byli jediní sousedi, vyhýbali se nám pak celou dobu jako čert kříže a nechtěli s námi hrát ani dobře připravenou celodenní hru, na kterou jsme je několikrát zvali.
Chlapci nám po návratu přiznali, že tábornice okukovali asi z pěti metrů mým dalekohledem. A že se při navazování kontaktů dam dotazovali významně (s dvoulitrovým Braníkem v ruce, který někdo z kluků vytáhl po 4denním puťáku z batohu), zda jsou těmi „nealkoskautkami“. Dostalo se jim prý odpovědi, že „to jsou snad všichni skauti“, čemuž naši kontrovali, že „to není nikde definovaný...!“. Pak prý následoval rychlý, rázný a stručný výstup jejich vedoucího se sekyrou v ruce a vzkazem, aby se chlapci klidili.
A tím jsme přišli o možnost mít po letech vyvážený koedukovaný tábor. Ještě jednou škoda.
V úterý 17. 7. jsme začali nástupem a rozdělením účastníků do dvou skupin, které proti sobě měli do konce akce soupeřit v celotáborové bodovací hře. Slávek se ujal vaření guláše (ze dvou kilo vepřového a ještě 400g sojového). Ostatní jsme hráli hry (hledání, luštění a přiřazování pohlavních nemocí, pak hádanky a Janin test), vše na body. Po výborném guláši s houskovými knedli a poledňáku jsme dělali dříví a navečer oslavili příchod Orana. Také jsme se vydali s Janou a Slávkem usmiřovat si spodní tábor. Sice nás přijali vlídně, ale chlapík se sekyrou v pozadí i komunikující „Ježíš“ a jeho kolegyně vedoucí nám dali jasně najevo, že se o svoje slečny bojí a na společný program s naší chátrou ať zapomeneme. Po večeři jsme ještě hráli běhací hru s šátkem a večer na základě bodů z prvního dne vyslali spát do lesa Ulitu. Celý den i noc ale bylo hezky, nepršelo, takže se mu na Matesu spalo dobře.
Středu jsme zahájili už v 6 ráno rychlou snídaní (vločky jako každý táborový den) a rychlým sestupem do údolí. 5 asi práce nejschopnějších „chovanců“ (Oran, Denys, Havlík T., Bucht a Arny) a Slávek a já jsme scházeli kolem dolního srubu (ještě se spalo), cikánské boudy a vodopádu k myslivcově stodole – byla domluvena určitá úleva na nájmu, pokud mu natřeme stěny dřevěné stodoly. A pokud to nezkoníme jako loni!
Počasí bylo fajn (ani horko ani déšť), štětky, válečky i žebříky připraveny. Musím uznat, že se chlapci oproti loňské natírací tragédii výrazně zlepšili. Dokonce i natření vysokého štítu ze žebříků prováděné výškovým natíračem Arnym a důležitým sedícím držákem žebříku Havlíkem proběhlo skvěle. Oran trošku bojoval při snaze natřít díru, kterou lezly do hnízda divoké včely, ale všechno se nějak k myslivcově spokojenosti zvládlo. A docela rychle.
Náhodou slečny z dolního tábora vyrazily zrovna ve stejný den na pochod kolem myslivcovy stodoly s cílem dát si dole v údolí rybu a pivo. Cestou zpět jsem se s jejich vedením znovu domlouval společnou zítřejší celodenní hru, ale nic z toho.
Po předání díla myslivcovi jsme mu ještě napytlovali nějaké krmení pro zvířata a byli za odměnu vyvezeni zpět k našemu srubu. Už bylo na čase – byli jsme hladoví, až hrůza. A to i přes dopolední stravu v podobě Katyí a lovečáků.
Zbylá osádka tábora po dobu našeho natírání také nezahálela. Čekala na nás výborná kuřecí polévka, pečené kuře s červeným zelím (letošní zelná novinka!) a brambory. A také zrevitalizovaná a zrekanalizovaná latrína, s novou „extrahloubkou“.
Na večer jsme uspořádali vědomostní kvíz na body a nakonec se Harrymu stala osudná neznalost plchů – noc strávil na Matesu on. A také měl hezky, hvězdné nebe. Ostatní jsme seděli u ohně a dělali si na roštu klobásy, lovečáky a Gomézovy brambory. Ale letos bez Goméze, bohužel – na tábor stejně jako Drak nedorazil.
Čtvrteční ráno jsme si (vedoucí tým) přivstali – bylo potřeba roznést čtvrtky se stanovišti na dlouho plánovanou celodenní hru. Stavbu hry jsem rozdělil na tři okruhy: Slávek šel ke starému posedu do zatáčky, na Polskou cestu, kus za ni, k brodu a nahoru, Lub k novému posedu nad Sokolí skály, pak k Sokolím skalám, kus vedle nich a ke spodnímu srubu (naposled agitoval za družbu, ale ani on se svým pověstným šarmem neobstál) a nahoru k našemu srubu a já jsem šel na Mates přes Tři studánky, pak na Smrk a tam někam do okolí. Roznesli jsme celkem 22 stanovišť s jednoduchými rébusy, křížovkami, doplňovačkami, kris-krosy a luštěním všeho druhu.
Táborníci soutěžili proti sobě ve dvou týmech: byli jako šikmoocí špióni a vyráželi do Ameriky (území mimo tábor) krást hry do tamagoči (všechny ty luštěnky), aby je mohli nelegálně vyrábět a prodávat pak v ČR v tržnicích.
Z každého družstva (Jája a Ulita) zůstal jeden v táboře a vysílal podle mapy špióny k jednotlivým stanovištím pro tajenky. Vždy jeden špion musel získat tajenku a jiný jeho výsledek ověřit. Každý směl naráz jen k jednomu stanovišti, ale bylo spousta výjimek: k brodu se mohlo jen v trenkách, na stanoviště č. 1 musel úplně každý, někde se házelo kostkami pro úspěšnost mise, na stanoviště na hřebeni se mohlo jen se speciálním pasem, který se musel složitě získávat na stanovišti devět a tak. Navíc vysílající měli různé žolíky – s žolíkem mohl agent buď na dvě nebo i na tři stanoviště během jedné mise. Hrálo se na čas, jedlo průběžně (Katye, hrachová kaše se zelím a uzeným, špek, hrušky).
Vyhrál tým Socek s Jájou v čele o skoro hodinu. Konec hry byl po třetí odpoledne, začínali jsme v 10:00 a musím říci, že všichni jeli jako šroub, dokonce i běhali. Byli jsme spokojeni.
Večer jsme po haluškách se špekem u ohně hráli Mafii a po sečtení bodování jsme na Mates vyhnali Orana. A Slávek se z mých halušek nějak nafouknul.
Pátek byl opět ve znamení civilizace – stavil se pro nás Mára s tím, že nás všechny odveze k sobě. A že když mu pomůžeme s terénní úpravou pozemku (staví si jezero), že nám dá guláš a teplou sprchu.
Cestou jsme s Lubem vzpomínali na povodně, které jsme v oněch končinách před pára lety pomáhali odstraňovat. Úplně se nám u jednotlivých domů vybavovala armáda a její pokusy o práci, parta městské policie ze Slaného, uzená žebra od paní Záhorské a podobné, vesměs nepopsatelné.
U Máry na zahradě nás čekala jáma jak po velkém granátu. Všude v ní spousta kamenů a kamínků. A naším úkolem bylo kameny naházet doprostřed jámy na hromadu a stěny upravit, aby byly hladké a rovné. Docela to šlo, všichni pracovali jako draci – Mára průběžně zletilce odměňoval pívem.
Když byla hromada hotová, bagr ji vyzvedl z jámy a dal na vlečku za auto. Část party pak jela uložit kameny a druhá část s hrabičkami upravovala okolí. Oran se opět znemožnil, ale Arný byl Márou velmi chválen a na několik chvil bylo dokonce možno vidět Havlíka T. s hráběmi v rukou.
Všechno bylo v pořádku, Mára spokojen – snad až na Slávka. Toho naráz dostihla bolest břicha, kterou jsem v součinnosti s teploměrem vyhodnotil jako job pro chirurgické oddělení lazaretu Jeseník. Využili jsme zase poletech (bohužel opět tristních) služeb místní záchranky a se Slávkem v křečích se na nějakou dobu museli rozloučit.
Po krátké zastávce v COOPu nás Mára zase vrátil domů. Ještě jsme stihli natahat a zpracovat docela dost dřeva. Na večer jsme sehráli legendární Strategii a po několika dalších hříčkách šli do lesa Bucht s Denym, každý jinam. A ještě úplně jinam šli Lub s Havlíky – v krojích, promluvit a popřemýšlet o různých hodnotách skautských.
V sobotu jsme dojídali zásoby a připravovali se na odjezd domů. Postupně jsme zdlábli biokejdu, palačinky s marmeládou a tvarohem a bramboračku. U Plotny se střídali kluci, obzvláště Arnymu to docela šlo. Jen Havlíci vzali to předchozí skautování nějak vážně, spali pak v lese až do tří odpoledne.
Neplánovali jsme žádné velké hry, ale poslali jsme dítka do lesa pro smůlu a pak je nechali vyrábět pochodně. Docela se dařilo. Kolem oběda jsme udělali ve dvojicích hru s ohněm (komu vydrží určitý objem otopu hořet co nejdéle (a s přehledem vyhrál pyroman Richie, který hned po vítězství musel odjet hlídat do Prahy malou sestřičku). Po poledňáku jsme se částečně zabalili a hráli různé pantomimy a zase běhací hru se šátkem.
Večer jsme u ohně vyhodnotili celotáborovou hru, rozdali tuříny jako ceny a diplomy a mlsali pochutiny, které ještě zbyly. Také jsme zkoušeli, kdo vyrobil jakou pochodeň a nejlepší byla asi ta z dílny Havlíka O.
Poslední táborový den, 22. 7. 2012, byl ve znamení deště. Troška úklidu, ale žádná sláva a odchod před devátou na hřeben a na vlak na Ramzovou. I když jsme všichni věděli, že vlak je jenom zástěrka – bylo potřeba navštívit opěvovanou servírku a vrátit jí půjčené karty. Cestou jednak s blížící se Holbou jednak rostla rychlost některých členů a jednak se trhaly mraky a ustával déšť. Nakonec jsme se rozcházeli při zářícím slunku a s úsměvem: Jana do Jeseníku za Slávkem, já zpět na chatu doklidit a dodělat vše potřebné Tříska a zbytek za servírkou, na poslední Holbu a na vlak do Prahy, do sprchy.
I letošek se myslím povedl, pobavil, ale i částečně naučil, stmelil a vzdělal. Počasí nám přálo na tamní podmínky velmi. I tak si ale klademe otázku, co dál – jestli příští rok v létě znovu a když, tak kam. A bude pro koho? Je to už pátý rok, kdy pořádáme letní tábory do Rychlebských hor v podstatě na totéž místo. Uvidíme. Přemýšlíme o tom teď, tři týdny po táboře – doděláváme účetnictví, píšeme kroniku a myslíme na Slávka, který všechny nastálé komplikace svého slepáku ještě pořád prožívá v nemocnici – i když už v Praze. Tak uvidíme, jak to všechno dopadne.
Radar
Fotky z tábora naleznete na zde.
