Tábor Valhalla Dřešín 2013
Srpen 10, 2013
Termín: 3.8. - 10.8.2013
Autor: Radar
Po několika letech táborů v odlehlých končinách Rychleb jsme letos v táboření udělali změnu. Místo pobytu ve srubu uprostřed lesů plných plchů jsme vyrazili na tábor do podhůří Šumavy. Ke Strakonicím a dopřáli si nezvyklý luxus: klasické tábořiště s podsadami, brutarem a nefalšovaným mycákem.
Na cestu na tábor šel nejlépe strýček Lub s Brůčou. Vyrazili ze společného srazu na Smíchovském nádraží autem, cestou ve Strakonicích navštívili Dudákův stánek a s tím, co v něm koupili, na zbytek táborníků čekali celý víkend v tábořišti. Předpokládám, že v houpací síti nebo u vody. Ve volných chvílích sice přebrali tábořiště od předcházejícího turnusu, vybalili, připravili několik her a zařídili spoustu důležitých věcí. Stejně jsem jim ale od zhruba třicátého kilometru puťáku velmi záviděl…
Ostatní účastníci zájezdu to neměli tak jednoduché: sraz byl na nádraží v pátek odpoledne. Lubovo auto bylo s laskavým souhlasem nádražactva připraveno přímo na 1. nástupišti a bylo určeno k odložení zbytných zavazadel – jako již tradičně nás čekala putovní část a letošní doporučení znělo jíti opravdu nalehko. Tvrdé jádro Valhally lehkost pojalo doslovně, kdejaká lehká děva by se zahalila více. Místo kalhot kilt z deky, která zároveň sloužila místo spacáku i karimatky naráz. Vše potřebné připevněno k opasu – tedy hlavně toaletní papír. Snad jen láhev s pitným režimem (nejčastěji vzor „dvoulitr“ a „pětipivo“) byla pravověrci tolerována jako zavazadlo do ruky.
Když auto a naše batohy odjely, koupili jsme rychle jízdenky a nasedli do rychlíku směr Plzeň. Ústrojní kázeň vyvolávala v ostatních cestujících na první pohled hluboké porozumění a soucit, takže než jsme dojeli do Radotína, měli jsme i v přeplněném pátečním rychlíku hned několik kupé sami pro sebe…
Ve vlaku jsme se rozdělili do tří skupin. Dvě vystoupily v Hořovicích, třetí v Rokycanech. Systémem obálek otevíraných na různých místech po splnění různých úkolů jsme se zase všichni sešli za dva dny ve Čkyni na nádraží. Čím poctivější skupina, tím delší cesta a pozdější příjezd do jižních Čech. Má skupinka ušla cca 45 kilometrů územím zajímavým po mnoha stránkách. Musím všechny pochválit za opravdu skvělé maskování a krytí před „nepřítelem“. I v pozvánce inzerovaný „vrchol“ jsme zdolali, sice vyčerpaní, ale přeci jsme se vyškrábali na Třemšín. Co se dělo s dalšími skupinami do detailu nevím a upřímně vědět ani nežádám – ale vše nakonec dopadlo dobře a nevšedních zážitků z toho habakuk :).
Po setkání jsme se dopravili do tábora – každý tak, co mu bylo nejbližší. Pro připomenutí dodávám, že některým nejvíce vyhovoval způsob „po námořnicku“.
Po zvládnutí putovní části, která byla letos náročná hned v několika směrech (výdrž, odhodlání, orientace, játra, finance, …) se tábor nonšalantně překulil do druhé části, do na první pohled lenošivého pobytu v krásném šumavském podhůří.
Hodovali jsme si /kotlety se dvěma druhy zelí, kuřata, gulášky, koblížky, vločky, keleruby, krupicová kaše, palačinky, biokejdičky, …/, užívali si vymožeností „stacionárního“ tábořiště. Chodili jsme se koupat na koupaliště, využívali luxusní latrínu a dobře vybavenou táborovou bibliotéku, obzvláště detašované dvou až třímístné čítárenské oddělení vybavené vlajkou…
Nezaháleli jsme fyzicky ani psychicky, měli jsme připraveno několik zážitkových her, něco na přemýšlení a i prostoru pro myšlenky skautské se našlo dost. S dospělými lidmi, kam se frekventanti turnusu dají počítat, se opravdu už něco vymyslet a prodiskutovat dá, rok od roku víc. Dokonce i bojovku za světýlkem jsme zrealizovali a topgirl poradna také nechyběla...
Milým zpestřením byly letošní návštěvy. Navštívila nás Medvědice s rodinou, Drak, který s námi několik dní zůstal, Kuba H., Mrky, Žems a mnozí další. Nesmím zapomenout ani na váženou návštěvu z Mawadského střediska.
Na úrazy a nemoci byl náš tábor naštěstí skoupý. Do nemocnice jsme museli jenom jedinkrát, po hře volejbalu s pochroumaným kolenem jedné z našich dam. Jinak všichni zdrávi, bez plísní, průjmů a jiných pohrom. Pokud vím, dokonce ani nikdo z chlapců neotěhotněl.
Ke konci krásných desíti dnů jsme začali balit, bourat tábor a s pomocí Mawadanských posil nakonec vše zbourali, uklidili a potřebné odvezli v dodávce pana Havlíka Seniora do pražské klubovny. Nesmím opomenout i pomoc matky přírody, která nám (zastoupena uragánem) pomohla shozením několika stanů a stožáru.
Organizační tým Jana – Lub – Radar si sice letos opět máknul, ale alespoň za sebe říkám, že jsme pracovali s tělem i duší a že odezva a spolupráce chovanců stála za to. Tábor a vyúčtování se povedlo a pro příští rok na tábořišti obdobného typu budeme chtít zůstat – už jen kvůli tomu brutaru… Samozřejmě uvidíme, jak na tom bude členská základna – s narůstajícím věkovým průměrem táborníků přicházejí prvá zaměstnání a čas na lumpačení po lesích ubývá. Tak uvidíme za rok.
Radar
Na cestu na tábor šel nejlépe strýček Lub s Brůčou. Vyrazili ze společného srazu na Smíchovském nádraží autem, cestou ve Strakonicích navštívili Dudákův stánek a s tím, co v něm koupili, na zbytek táborníků čekali celý víkend v tábořišti. Předpokládám, že v houpací síti nebo u vody. Ve volných chvílích sice přebrali tábořiště od předcházejícího turnusu, vybalili, připravili několik her a zařídili spoustu důležitých věcí. Stejně jsem jim ale od zhruba třicátého kilometru puťáku velmi záviděl…
Ostatní účastníci zájezdu to neměli tak jednoduché: sraz byl na nádraží v pátek odpoledne. Lubovo auto bylo s laskavým souhlasem nádražactva připraveno přímo na 1. nástupišti a bylo určeno k odložení zbytných zavazadel – jako již tradičně nás čekala putovní část a letošní doporučení znělo jíti opravdu nalehko. Tvrdé jádro Valhally lehkost pojalo doslovně, kdejaká lehká děva by se zahalila více. Místo kalhot kilt z deky, která zároveň sloužila místo spacáku i karimatky naráz. Vše potřebné připevněno k opasu – tedy hlavně toaletní papír. Snad jen láhev s pitným režimem (nejčastěji vzor „dvoulitr“ a „pětipivo“) byla pravověrci tolerována jako zavazadlo do ruky.
Když auto a naše batohy odjely, koupili jsme rychle jízdenky a nasedli do rychlíku směr Plzeň. Ústrojní kázeň vyvolávala v ostatních cestujících na první pohled hluboké porozumění a soucit, takže než jsme dojeli do Radotína, měli jsme i v přeplněném pátečním rychlíku hned několik kupé sami pro sebe…
Ve vlaku jsme se rozdělili do tří skupin. Dvě vystoupily v Hořovicích, třetí v Rokycanech. Systémem obálek otevíraných na různých místech po splnění různých úkolů jsme se zase všichni sešli za dva dny ve Čkyni na nádraží. Čím poctivější skupina, tím delší cesta a pozdější příjezd do jižních Čech. Má skupinka ušla cca 45 kilometrů územím zajímavým po mnoha stránkách. Musím všechny pochválit za opravdu skvělé maskování a krytí před „nepřítelem“. I v pozvánce inzerovaný „vrchol“ jsme zdolali, sice vyčerpaní, ale přeci jsme se vyškrábali na Třemšín. Co se dělo s dalšími skupinami do detailu nevím a upřímně vědět ani nežádám – ale vše nakonec dopadlo dobře a nevšedních zážitků z toho habakuk :).
Po setkání jsme se dopravili do tábora – každý tak, co mu bylo nejbližší. Pro připomenutí dodávám, že některým nejvíce vyhovoval způsob „po námořnicku“.
Po zvládnutí putovní části, která byla letos náročná hned v několika směrech (výdrž, odhodlání, orientace, játra, finance, …) se tábor nonšalantně překulil do druhé části, do na první pohled lenošivého pobytu v krásném šumavském podhůří.
Hodovali jsme si /kotlety se dvěma druhy zelí, kuřata, gulášky, koblížky, vločky, keleruby, krupicová kaše, palačinky, biokejdičky, …/, užívali si vymožeností „stacionárního“ tábořiště. Chodili jsme se koupat na koupaliště, využívali luxusní latrínu a dobře vybavenou táborovou bibliotéku, obzvláště detašované dvou až třímístné čítárenské oddělení vybavené vlajkou…
Nezaháleli jsme fyzicky ani psychicky, měli jsme připraveno několik zážitkových her, něco na přemýšlení a i prostoru pro myšlenky skautské se našlo dost. S dospělými lidmi, kam se frekventanti turnusu dají počítat, se opravdu už něco vymyslet a prodiskutovat dá, rok od roku víc. Dokonce i bojovku za světýlkem jsme zrealizovali a topgirl poradna také nechyběla...
Milým zpestřením byly letošní návštěvy. Navštívila nás Medvědice s rodinou, Drak, který s námi několik dní zůstal, Kuba H., Mrky, Žems a mnozí další. Nesmím zapomenout ani na váženou návštěvu z Mawadského střediska.
Na úrazy a nemoci byl náš tábor naštěstí skoupý. Do nemocnice jsme museli jenom jedinkrát, po hře volejbalu s pochroumaným kolenem jedné z našich dam. Jinak všichni zdrávi, bez plísní, průjmů a jiných pohrom. Pokud vím, dokonce ani nikdo z chlapců neotěhotněl.
Ke konci krásných desíti dnů jsme začali balit, bourat tábor a s pomocí Mawadanských posil nakonec vše zbourali, uklidili a potřebné odvezli v dodávce pana Havlíka Seniora do pražské klubovny. Nesmím opomenout i pomoc matky přírody, která nám (zastoupena uragánem) pomohla shozením několika stanů a stožáru.
Organizační tým Jana – Lub – Radar si sice letos opět máknul, ale alespoň za sebe říkám, že jsme pracovali s tělem i duší a že odezva a spolupráce chovanců stála za to. Tábor a vyúčtování se povedlo a pro příští rok na tábořišti obdobného typu budeme chtít zůstat – už jen kvůli tomu brutaru… Samozřejmě uvidíme, jak na tom bude členská základna – s narůstajícím věkovým průměrem táborníků přicházejí prvá zaměstnání a čas na lumpačení po lesích ubývá. Tak uvidíme za rok.
Radar
