Úvaha na výpravě Svojsík anebo nic

Termín: 4.-6. 4. 2025
Autor: Rychlík

Úvaha o dospělosti na výpravě Svojsík anebo nic
U ohně se vždy vede mnoho zajímavých diskuzí. Možná za to jsou odpovědné plameny, které v člověku mohou vyvolat nějaké prvotní instinkty – instinkty vytvářené a vyvíjené po tisíce let. Plamen jakožto symbol bezpečí nejen před predátory, ale i před nepřízní počasí. U pradávných ohňů se orálně předávaly báje a legendy a také u nich vyvstalo mnoho životních otázek, jež mohly vést k dalšímu rozvoji lidstva. Na hraně takovéhoto poznání jsem se ocitl i já, když mi kdosi u jednoho takového ohně před hájenkou kdesi v lesích nedaleko Trutnova položil zdánlivě jednoduchou otázku: „Jak jíš krupicovou kaši?“ Po menším doptání jsem pochopil, že se hovoří o klasické krupicové kaši posypané grankem a cukrem. Hlavní problém ovšem tkvěl v něčem na první pohled banálním – „Mícháš nebo nemícháš?"

Marně jsem v paměti hledal, kdy že jsem vlastně naposledy krupičku jedl. I to mi potvrdilo mé obavy, že se za tou otázkou skrývá víc, než by jeden mohl čekat.

Ta otázka ve mně vyvolala hlad po poznání. Tak jako člověk poprvé uslyší šustění listí či řinčení řetězů a pomyslí na onomatopoii, tak i tady má mysl zabloudila do míst, kam se snad nikdy nepodívala.

„Asi bych si ji nemíchal, teď teda…“ Řekl jsem napůl zamyšlený nad komplexitou tohoto tvrzení. A pak mi to došlo, nebylo tomu vždy tak. Pohleděl jsem do plamene a plamen mi zjevil obrázek malého Rychlíka, který si vedle pasoucích se stegosaurů míchá krupičku i s grankem a cukrem. Bílá a černá se pomalu měnila v homogenní hnědou hmotu, která se pak špatně umývala v horských potocích Pangey. A pak jsem si snažil vzpomenout, kdy jsem od toho upustil. Ten jeden moment jsem nedokázal přesně uchopit, ale v nitru jsem věděl, že to byl okamžik, kdy jsem nadobro opustil dětství a stal se ze mě cynický dospělý. Když i ostatní kolem mě začali odpovídat na tuto otázku, vzedmula se ve mně závist vůči všem těm, kteří si tu kaši ještě stále míchají. Jaké štěstí vlastně mají, že mohou stále míchat krupičku a užívat si dětství naplno. Také jsem litoval i ty starší, kteří si již krupičku nemíchají, protože si nechali své dětství proklouznout mezi prsty. A každý z nás ví, že od nemíchání už prostě není cesty zpět. Jakmile jednou přestane mích, dojde ti navždy dětský smích – jak praví staré české přísloví.

Odešel jsem tedy z této výpravy změněn. A nyní každý večer, když koukám miliardu let do minulosti neboli koukám na hvězdy, nejsem již tím samým člověkem, kterým jsem byl před výpravou. Krupicová kaše mě změnila, a to jsme ji na výpravě ani neměli.

Ani si netroufám přemýšlet nad tím, zda si sám bratr zakladatel Antonín Benjamin Svojsík svou krupicovou kaši s grankem a cukrem míchal či ne. V mysli si představuju, že si vždy trochu kaše zamíchal a udržel si špetku toho dětského ducha i do stáří. Ale to se už bohužel nedozvíme…

Jo výprava byla jinak moc fajn. Jídlo bylo dobré, základna taky. Vedení bylo dobré a účastníci skoro taky.