Úvodní putovní výprava skautů

Termín: 26. - 28. 9. 2025
Autor: Ministr

Vzhledem k tomu, že úvodní putovní výprava skautů se minulý rok velmi osvědčila, nebylo jediného důvodu ji letos nezorganizovat znovu, takže jsme hned čtvrtý pátek v září společně scházeli na Hlavním nádraží natěšení na dobrodružství.

Hned zprvu nastalo několik malinkých otázek typu "Co když?". Nejčastěji se ozývalo "Co když bude pršet?" a "Co když letos na HKV zemře Rychlík doopravdy?". Já jsem však zachovával chladnou hlavu, byl optimistický a všem na tyto otázky odpovídal stejně: "Bude to blbý, ale aspoň bude sranda."

Vyrazili jsme na cestu a první účastníci výpravy začali vytahovat ze svých batohů skryté poklady - bonbóny. Nevím proč, ale na mě se asi s nimi zapomnělo nebo co a skoro žádné jsem nedostal. Musel jsem proto udělat taktický přesun o dva vagóny dozadu a v jídelním voze si koupit svačinu.

Během hodinky jsme dorazili do Ústí nad Labem, zde chvilku počkali a poté nastoupili na autobus. Jeli jsme ještě asi půl hodinky než jsme vystoupili ve vesničce zvané Těchlovice. Dobrá zpráva pro někoho mohla být, že jsme v pátek měli na programu jen 2 kilometry chůze, horší zpráva bylo, že nás čekalo v pátek největší převýšení. Ze začátku to nevypadalo ani tak špatně, ale po chvilce jsme sešli z hlavní silnice a výšlap se začal měnit na boj o život. Cesta byla tak strmá, že jsem si připadal skoro jako u protinožců.

Po neskutečně náročném kilometru jsme se dostali na vrchol (tedaaa spíše pod vrchol). Zastavili jsme se v malém přístřešku hned pod velkou zříceninou. Plán zde byl jasný: udělat si večeři a vyspat se zde. V blízkosti od přístřešku se všichni všude možně usadili a roztáhli si spaní. Potom přišel čas večeře, která se dělal na skupiny. každá skupina si na ohni vařila fazole s párky. Jako příloha se podával chleba a okurka.

Když už to vypadalo, že se půjde spát přišli i další lidé, kteří se u nás také utábořili. Někteří vedoucí s nimi kafrali ještě chvíli do noci, ale jiní (chytřejší) jako já šli spát. Noc byla poměrně větrná a chvílemi na nás spadlo i pár kapek, ale rohodně ne nic drastického (vlastně to bylo úplně vpohodě).

Ráno, téměř všichni plní energie, jsme se vyrazili podívat na zříceninu, u které jsme spali. Poté si všichni zabalili a vydali jsme se pomalu, ale jistě na cestu. Ta byla velmi příjemná - krásný výlet skrz děčínské pole, louky a lesy nám krásně ubíhal a neuvěřitelnou rychlostí jsme se blížili do Děčína - našeho cílového bude, kde byla i naše základna.

Došli jsme tam kolem poledne a k našemu udivení jsme na pozemku viděli i nějaké další skauty. Zjistili jsme, že došlo k nedorozumění a nevěděli, že tam máme být. Museli jsme je vyhodit. Kvůli tomu se také opozdil oběd, takže nejen, že byli všichni unavení, ale všichni měli velký hlad. To se potvrdilo i na tom, že jsme museli dodělávat noky. Kaktus nicméně nepochopil, co jsou noky a půlku odpoledne dělal máslo...

Během oběda se ale zjevilo něco neuvěřitelného - Rychlíkova máma (s ní teda i Rychlík), kteří nám dovezli jablíčka a Rychlík nás přišel i pozdravit.

Odpoledne jsme měli orienťák po okolí, abychom věděli, jak krásný Děčín je a před večeří bylo trochu volna. 

Po večeři se děčínská základna proměnila v kanceláře městkých rad, kde se vždy pan ekonom, starosta i budovatel snažili postavit to nejlepší město. O jejich krásná města se starali 6 let a pravidelně na ně chodili různé přírodní či jiné katastrofy. Ti ale, kteří vydělali dost peněz a měli dobré zprávy od pana ekologa mohli těmto katastrofám zabránit. Jednotlivá města pravidelně hodnotili různí občané, kteří si přáli mít například pyramidy nebo továrny.

V neděli jsme zprvu uklízeli, ale to, co nás čekalo potom bylo něco, co už doufám, že vícekrát nezažijeme. Účastníci měli za úkol uvařit oběd. Byť dostali jasné ingredience na těstoviny s červenou omáčkou, tak jsem byl překvapen co vše z toho šlo vytvořit. Měli jsme tedy tu možnost ochutnat kyselou červenou omáčku s lehkým nádechem křupavé cibule.

Po obědě jsme vyrazili přes půlku Děčína na nádraží, kam jsme došli tak akorát včas a vydali se poté vlakem domů. Víkend byl celkově moc fajn a myslím, že i přes naši veškerou unavenost jsme si to dost užili.