Úvodní výprava vlčat a světlušek
Autor: Kaktus
Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, v jedno poklidné páteční odpoledne se v budově Masarykova nádraží shromáždila asi dvacetičlenná armáda. A jak už to tak v pohádkách bývá, tato armáda plná žoldáků, kteří kupodivu za účast platili, místo toho, aby dostávali za boj zaplaceno, brzy vytáhla plenit a rabovat z města pražského do nedalekých Libčic nad Vltavou. Své pohostinství jim nabídla místní fara a jistí členové chtíce prokázat, že si také něco z výuky křesťanské zapamatovali, se jali okamžitě vyřvávat v duchu jedenáctého přikázání „Svoji pravdu všem vštípíš!“ a odevzdávat kvůli strachu z obžerství své nedojedené jídlo v takovém množství, že se brzo v kuchyni nedalo poznat, co je nákup a co zbytky z večeře.
Jelikož se však některé pluky vojska neznaly, musely nejdříve proběhnout seznamovací aktivity, po nichž byli udatní bojovníci hromadně uspáni. Následující den čekala všechny audience u krále. Ten měl sice místo žezla kalich a místo hermelínového pláště jakýsi sportovní hábit, ovšem vojákům, jejichž přednosti bývají standardně spíše ve fyzických atributech než v těch mentálních, to nevadilo ani za mák. Král František I. s přízviskem Pomeranč si projednou zase usmyslel, že demilitarizuje vedlejší království a osvobodí z něj princeznu. I vyslal v čele chrabrých rytířů svého jediného syna Kaktuse I. Ten nelenil, a před náročným úkolem nechal nejdříve posílit sebevědomí svých poddaných pomocí seberozvojových činností. Přípravy zabraly celé dopoledne a o slovo se přihlásil dvorní kuchař Drak, jenž zasytil hladové žaludky gulášem.
Jakmile družině slehlo, pod vedením prince dopochodovala k hradu, jenž nalezla překvapivě prázdný, kromě magického skřivánka poletujícího v trůním sále. Ten byl však velice plachý, proto Kaktus poručil všem třem plukům, aby pod vedením řemeslníka Ostříže sestavily krmítka pro nalákání ptáčka. To se kupodivu obešlo bez amputovaných končetin, ovšem skřivan požadoval, aby s ním mluvil pouze jediný člověk, a ještě ke všemu až v noci. Nedalo se nic dělat, mechanika pohádek se nedá obejít, armáda se tedy musela vrátit zpět a přečkat noc. Večer se alespoň Kaktus, Ostříž a Zazu chopili louten, teda pardon, kytar, Pomeranč zasedl za klavír, jež se v základně nacházel, a Ben použil svůj cajon k obveselení morálky.
V nedělní ráno oznámil princ celému vojsku, že skřivan mu pověděl, že princezna se nachází ve věži. Táhli tedy všichni až k oné věži, kde ovšem nalezli kromě princezny také monstra, která budovu strážila. Tohle byla pro výpravu opravdová zatěžkávací zkouška. Většina zkušených vojevůdců by v tuto chvíli nařídila přípravu na obléhání s cílem vyhladovět obránce a občas pálit z katapultů, aby nebyla nuda. Jenomže princ Kaktusák rozhodně zkušený nebyl a tohle je přece pohádka, a tak nařídil přímý útok. Armáda byla volbou taktiky tak zaskočena, že do pěti minut všechna monstra pobila, princeznu osvobodila a už si to mířila zpět ke králi. Král byl z úspěchu nadšen a aby projevil svoji štědrost, věnoval bojovníkům zlato, stříbro a drahé kamení. Ne, vlastně ne. Dal jim bonbóny. A všichni žili šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.
