V. Catonův memoriál - noční pochod

Termín: 22.3. - 23.3.2013
Autor: Slanina

Zajímavé věci se začaly dít už na nádraží v Praze. „Čirou náhodou“ si stejný den a velice podobnou hodinu odjezdu vybrala Hiawatha s několikrát odloženou akcí Metrover. Na nádraží se snažili usilovně přetáhnout do své akce některé naše členy, leč marně. Tuto skutečnost lze interpretovat tak, že se z Catonova memoriálu stala velice prestižní akce, které se hned tak nějaká jiná akce nevyrovná. cesta do stanice Jesenný probíhala v pohodové, uvolněné náladě. Ve vlaku Vašek rozdal jídelní lístky a tak jsme mohli celou cestu vybírat, co si kdo dá k večeři. Po výstupu z vlaku se uskutečnil veledůležitý telefonát do restaurace U Námořníka, kde byla provedena objednávka. Vše bylo zařízeno, mohlo se tedy vyrazit. Cesta byla zasněžená, což z okna vlaku nebylo vidět, neb byla tma. Tato skutečnost některé jedince zaskočila. Za nádražím, po zelené značce, se nacházela secesní lávka a za ní kopec. Celkem ostrý kopec, kde cesta byla pokryta takovými nesmysly, jako sněhem, ledem. Vše by bylo OK, kdyby se mi neozvalo astma. Tak jsem tedy pro dnešní noc pokorně přijal funkci „brzda družiny“. Palackého cestou, podél říčky Kamenice, jsme došli na rozcestí do Spálova. Prvním cílem byla Riegrova cesta směrem na Semily. Několikrát jsem touto cestou šel v létě za světla a tuto romantickou stezku vedoucí kaňonem říčky Jizery jsem si doslova zamiloval. V okolí je možné pozorovat ohrožené druhy květin i živočichů (třeba Lednáčka). Na trase je tunel i lávky vetknuté ve skále nad řekou. Jelikož v období našeho výletu mrzlo, mohli jsme místo ohrožené květeny shlédnout nádherný ledopád (jako vodopád, ale zmrzlý). v tu chvíli málokdo tušil, že má pod nohami vodní přivaděč k elektrárně, který je veden od jezu v blízkosti Semil raženou štolou dlouhou 1323 metrů a dále zděným kanálem dlouhým 437 metrů.

V Semilech, po cca. 10 km chůze, proběhla zastávka na večeři v restauraci U Námořníka, kde jsme strávili asi tak hodinku a půl v teple. Před zavíračkou jsme se trochu dali do řeči s milým panem hospodským. Nějak chvíli nechtěl věřit informaci, kam to vlastně jdeme. Že máme před sebou nádherné výhledy z vrchu Kozákov, rádi bychom si prohlédli Klokočské průchody a výlet zakončili v Turnově, po nějakých 20-ti km tůry. Co na tom, že se schylovalo právě k půlnoci. Když jsme k dobru přidali ještě informaci, že jdeme z Jesenného a máme za sebou už 10 km, znalecky uznal, že jde o docela slušný výlet.

Další část cesty patřila asi k nejtěžším a vedla po zelené turistické značce, na nejvyšší horu Českého ráje, Kozákov (744 m.n.m.). Převýšení činilo na 8 km zhruba 420m. Čili stále do kopce. Cestou jsme zjistili, že v některých úsecích jsme byli první, kdo úsekem šel od sněžení z minulého týdne. Kombinace nízké teploty (u vrcholu kolem -10°C), noci, kopce a zapadání po kotníky do sněhu tvořila z této části mimořádně náročný úsek. Rychlík se pokusil cestou najít nějakou tu kešku. Poté, co jsem slyšel, kde se keška údajně nalézá (a znalecky obhlédnul terén), jsem usoudil, že se autor návodu na nalezení musel někde mýlit, protože ve specifikaci chyběla ona všudypřítomná, 20 cm vysoká, homogenní vrstva sněhu. Ani nevím, zda na Kozákově moji milí rádcové našli / nenašli.

Těsně pod vrcholem Kozákova jsem v dáli uviděl siluetu čehosi, co nápadně připomínalo trebuchet. Oran do těch míst zamířil svůj ostříží zrak a nejenže potvrdil přítomnost trebuchetu, ale ještě se na tom místě nalézalo beranidlo a dobývací věž. Řekli jsme si, že si uděláme pár fotek a vletěli jsme do sněhu směrem k těmto fantastickým dobývacím strojům. Po několika metrech jsme přestali běžet. Již bylo jasné, že tyto historické repliky nejsou tím, čím se zdály, protože se z nich vyklubala horní stanice lyžařského vleku a startovací můstek pro slalom, tedy z pohledu mého a Oranova – bezcenný šrot.

Vrch Kozákov. Nádherný výhled do kraje, tedy jak hlásají turistické příručky. Ano, tu a tam byl někde vidět shluk světel, umocňovaných tmou. jelikož jsem se při výstupu poněkud zpotil (a mokré tričko i košile studily jak led), rozhodl jsem se převléci.
Na Kozákově se stala historická událost. Matrin Vítek symbolicky předal vedení OSJr. novému drábovi – Vaškovi Drábovi. A jak někteří pronesli, se starým vedením jsme namáhavě stoupali vzhůru, zatímco s novým vedením to teď půjde snadno z kopce :D (proto bylo to předání symbolicky na vrcholu nejvyšší hory v okolí). Dále byly na vrcholu předány první Catonovy prsteny – tedy spíše poukazy, protože se výroba prstenů poněkud protáhla a termín dodání byl až PO memoriálu. Poukaz byl ve formě velké čokolády a doteď mi není jasné, jak se budou
prsteny vydávat proti poukazu, který byl sněden na Kozákově. A ještě do třetice – byly vypuštěny lampióny štěstí. Jelikož byla zima jak v ruském filmu, tak ochotně odstartovaly všechny tři.

Kousek pod vrcholem Kozákov po červené značce, se nalézal další náš cíl, Drábovna. Jde o uměle vytesanou světničku do pískovcového skalního masivu, která ve středověku sloužila jako hláska. K této světničce je nutné dodat, že i když bylo na vrcholu kolem -10°C, v této bylo o poznání lépe.

Dále po červené, po mohutném sešupu a krásné rovince, se nacházely v obci Klokočí kousek od sebe další dva naše cíle. První byl Husův pomník. Dle původních plánů zde měla stát skalní kaple k pětistému výročí bitvy u Lipan. Jelikož práce pokračovaly velmi pomalu, byl změněn plán a místo kaple byl vystavěn pouze pomník. Naši mladí historikové vedení Rychlíkem si nedovolili tuto historickou cennost minout, protože se v její blízkosti nalézala další keška (o této vím, že jí našli).

Druhou zajímavostí jsou Klokočské průchody. Jistě si mnozí vzpomenou na pohádku S Čerty nejsou žerty, kde byly tyto schody vstupní branou do pekla. Jde o 70 m dlouhou soutěsku, která byla od 13. století využívána jako obchodní stezka. A jak všichni pozorní čtenáři asi tuší, tým historiků se opět dostal do extáze, kdy téměř se štětečkem v ruce šli odkrývat nánosy spadaného listí okolo schodů a v puklinách skal.

Nyní už zbývalo dojít po žluté značce do Turnova na vlak (8 km). Na této cestě se nacházel náš poslední cíl – jeskyně Postojna. Do jeskyně vede poměrně úzký vchod, kterým jsme se dostali do rozlehlé síně o rozměrech 16x18 m. Z ní odbočují další chodby, které se postupně zužují. Celková délka chodeb je 75 metrů. Všichni zúčastnění pochopili, že se v jeskyni dá nalézt opravdu ledacos. Propříklad uvádím netopýra, který se stal hvězdou jedné z Rychlíkových fotografií.

Celková délka výletu byla ca. 30 km. A i když si někteří „hrábli až na dno“, tak přemýšlíme, kam se podíváme za rok, při VI. Ročníku Catonově memoriálu. Všichni, mimo jednoho škarohlída, byli z tohoto výletu doslova uneseni, což bylo pro mě, jako autora trasy, to nejkrásnější poděkování. A na závěr je nutné dodat, že kdo zaváhal při tomto nádherném romantickém výletu, přišel opravdu o mnoho. Ale zároveň nemusí věšet hlavu, neb VI. ROČNÍK CATONOVA MEMORIÁLU SE KAŽDÝM DNEM KVAPEM BLÍŽÍ...
Zapsal: Slanina