Valhalla ve Stříbře

Termín: 2.3. - 4.3.2012
Autor: RaDaR

Na webu města Stříbra nás k sobě místní lákali tímto textem: “Město Stříbro patří mezi přední středověká města na území dnešní ČR s mnoha zajímavými památkami. Prohlédnout si můžete např. renesanční radnici, minoritský klášter s Městským muzeem, zbytky středověkého opevnění, hornický skanzen či Královskou dědičnou štolu Prokop.”

To by nám asi samo o sobě asi nestačilo. Když jsme ale vyzískali možnost exkluzivního ubytování s kulečníkem a lezeckou stěnou, začalo to být zajímavé. Když se našel i víkend, kdy jsme s Třískou mohli oba a navíc jsem zjistil, že ve stříbrské nádražce mají menu za 55,- a k tomu točenou limču za pár kaček, bylo jasno.

Parta s Třískou se sešla v 16:00 klasicky na Smíchově před pokladnami, spočetli se a zavolali mi, kolik jich je (8 ks). Tou dobou jsem stál v Plzni před obchodem a po nahlášení počtu výletníků mi odstartoval závod s časem – musel jsem nakoupit a nákup dopravit na nádraží za tu dobu, kterou jede vlak ze Smíchova do Plzně.

Povedlo se, ve vlaku jsme se potkali, a pokračovali ještě jednu stanici dál – do Stříbra, ve kterém se stříbro podle dostupných pramenů ve skutečnosti nikdy netěžilo. Cestou ve vlaku jsem se seznámil s novým přírůstkem do Valhally, bratrem Četníkem (původně snad Radotíňákem, pak Mawadancem, zkrátka oříšek, co je ten muž v maskáčích vlastně zač :-)). Tříska mu při našem seznamování omylem málem vyrazil zub oknem, začínalo to pěkně. Kumpanie se pohodlně povalovala na kožence v kupé a bylo krásně.

Vystoupili jsme na místě, kde je nádraží Stříbro. Tedy podstatně jinde, než kde leží stejnojmenné město. Rychle jsme naložili batohy (Harry tradičně igelitky) do auta, které jsme měli domluvené pro odvoz bagáže, a rozdělili jsme se. S Třískou jsme jeli spěšně autem do města převzít ubikaci od slečny, která na nás už netrpělivě čekala s klíči. Zbytek pod vedením Mrkyho vyrazil – bez batožin – na obhlídku nádražní restaurace s velkou cedulí „Chodovar“, na kterou jsem je sem na západ Čech všechny nalákal.

S Třískou jsme pochvalně kývali, když nám byly předávány klíče: opravdu všechno bylo tak, jak jsme si naobjednali. Bylo vytopeno, bar byl co nejvíce zařízen jako kuchyňka, ke kulečníku byla dodána tága a koule, dataprojektor měl o kabel navíc a hlavně celé spodní patro s lezeckými stěnami a žíněnkami bylo naše. Paráda.

Cestou zpět na nádraží jsme s Třískou dělali křídou značky. Když jsme nadmíru šťastné hospodské povaleče vyzvedli, bylo jejich úkolem najít dům, ve kterém jsme měli bydlet, právě po značkách. Byl krásný večer, teplo, a historické nasvícené město s hradbami, kostelem, klášterem a jeho zahradami na kopci nad námi. 

Ubytovali jsme se, Četník s Árnym se snažili o krájení cibule a následně z jejich snažení opravdu vznikla rybičková pomazánka. Docela dobrá, ještě s čajem tvořila večeři. Pak jsme zprovoznili daťák a hráli kulečník. A také pozor – hru na přemýšlení.

Pro navození atmosféry se přečetla stať ze Zaklínače, ve které je popsán tvor „kobold“ a následně byla naše tlupa vpuštěna do zhasnutého podzemí, na žíněnky, kde byla rozházená a zašifrovaná zpráva. Po vyluštění se večerní aktivity zvrhly na příšernou melu mezi stěnami a žíněnkami. Ale fajn, dopadlo to dobře. Zvítězila strana tvořena Mrkym, my ostatní jsme prohráli… Následovala partie Bangu. Dlouho do noci. Nevím proč, ale snad vždy prohrál šerif a to potupně na smrt vybuchnutím dynamitu.

V neděli ráno se nováček Četník tak vehementně hlásil jít nakupovat, až jsem vylezl ze spacáku a opravdu jsme vyrazili. Za paní Lolou, do pekárny, pro opravdu čerstvé a opravdu poctivé koláčky k snídani (samozřejmě jenom jako doplněk k vločkám). Pak masnu (maso, vuřty, šunku do toustů), železářství (struhadlo), vietnamskou večerku (toustový chléb). Na baru jsme namíchali oves a vzbudili stále ještě spící chasu Božským Kájou do repráků. Po rozcvičce na dětském hřišti na dvorku a snídani jsme vyrazili na velký výlet. Roklí pod pivovarem ke Mži, po naučném chodníčku kolem předválečného opevnění a až k jednomu bunkru, kterým nás majitelé provedli. Po trojicích jsme se vmačkali pod zem. Četník v maskáčích, jiných než včera a ještě v jiných, než ve kterých spal, byl v sedmém nebi. Od bunkrů jsme šli k našemu dnešnímu cíli, údolí řeky Úhlavky – ale zase kolem nádraží. Tam část účastníků vyžadovala malé občerstvení místní krajovou specialitou za 17,-. Pak pěkně dál do kopce lesem, bylo hezky, sluníčko. Na vhodném místě jsme sehráli parádní šiškovou bitku, kde se Havlík T. pasoval do role naprostého lenocha a seděl i v boji na své trojnožce.

U řeky – a je to krásné údolí, ve kterém není žádná civilizace, velká neregulovaná řeka – jsme udělali oheň a opekli si buřtíky k obědu. Asi pro každého z nás první letošní ohýnek. Sluníčko svítilo, zkoumali jsme tající ledové kry na řece, koukli na studánku, bylo fajn. Třískal organizoval poznávačku stromů a rostlin vůbec a od minule se nic nezměnilo – dělení dřevin na „asi smrk“ a druhou skupinu „nevím“ u valné většiny pražských skautů jaksi přetrvává. Počkali jsme na Janu, která přišla od nádraží za námi – přijela z Prahy až teď. 

Výprava se rozdělila – část tvrdila, že někde něco zapomněli, takže se vydali podél vody směrem k městu, resp. k nádraží. Druhá část pokračovala podél proudu polozmrzlým údolím kolem skal a starých štol a k vyhlídce na klášter v Kladrubech. Bylo to moc pěkné, jenom jsme neviděli žádnou volavku, které tu také žijí. Chvíli jsme pochodili po loukách v nivách a pak jsme se vraceli a stopovali první skupinu – až jsme je našli, v nádražce. Došli jsme domů, rychle uvařili pozdní oběd – hrachovu polévku z řádně předmočeného hrachu – a vrhli se na hraní her. Tříska jich přivezl vícero, k tomu kdo chtěl, mohl sledovat film Kouř anebo hrát kulečník. 

V kuchyni se mezi tím chystalo maso v pórku s rýží a specialita – celerový salát s mrkví. Kmenová rada rozhodla, že bulvový celer by měl pro letošek doplnit vločky, hrách a zelí - základní zdroje energie našich členů, tak jsme s tím s úspěchem začali hned zjara. A i noví členové si začali zvykat…
Před večeří přišla má kolegyně Bára, která ovládá horolezení – odvážnější mohli pod jejím vedením zkoušet i vysokou lezeckou stěnu. A Havlík O. byl vyhlášen nejlepším šplhounem. Po večeři následovala krátká psychohra – bylo třeba přemýšlet a jednat rychle a pak volná zábava s kartami, filmy a kulečníkem. Ti odvážnější využili sprchu s teplou vodou v prvním patře a ke slovu přišla i zábava pod krycím jménem „demižón“.

V neděli ráno už šel na nákup Četník sám, bylo třeba koupit mléko (a zabavit jej :-)). Po probuzení mší do reproduktorů a spořádání porce vloček jsme se chvíli slunili na hřišti venku a zkoušeli, co všechno která prolézačka vydrží. Bratr Četník nás opět oslnil novou maskáčovou celotělovou róbou, ostatní naopak nezklamali včerejšími ponožkami. Následovala procházka po městě, obešli jsme ho vlastně celé. Kochali se krásami místního sídliště, ukázal jsem pražským zhýralcům, jak vypadá trabant a Š100, prošli jsme náměstí a uličky kolem kostela i za denního světla a uháněli jsme na oběd – podávala se „biokejda“ a jako moučník toasty. Luxus.

Po úklidu jsme už s batohy na zádech vyrazili na záchranku – čekala nás exkurze do sanitního vozu. Ti lotři mi dlouhodobě nevěří, že se do něj vejde všechno, co člověk během života od zdravotnictví může očekávat – vše od porodního balíčku až po úmrtní papíry a černou plachtu. Chtěl jsem jim tedy podat důkaz, ale posádka byla na výjezdu. Tak jsme alespoň absolvovali malou prohlídku pohotovosti, zkusili jsme si pohrát s „pádly“ defibrilátoru jako v Chicago hope, Harry všechny oslnil svými vskutku zoufalými výkony při měření tlaku a vůbec jsme si vyzkoušeli věci jako vakuové matrace a tak. Záchranka se nevracela, naopak dostali další výjezd, tak jsme pokračovali pod hradbami a kolem čističky k Hornickému skanzenu. Tam nás čekala maximálně protekční prohlídka místního podzemí.

Sice do teď nevíme, co se tedy ve Stříbře vlastně těžilo, ale pod zemí jsme byli skoro dvě hodiny. Vyslechli jsme úžasný a vtipný výklad pana Lišky z místního Hornického spolku a dobře se pobavili. Navíc pod zemí bylo tepleji než venku. Je vidět, že spolek si pod zemí opravdu vyhraje, což platilo i pro nás – krom extrémně líného Havlíka, který měl svojí trojnožku s sebou i v katakombách.

Po vyfárání a prohlédnutí si nádvoří bývalého dolu jsme ještě zdolali vyhlídku na skalách nad skanzenem a vydali se k nádraží. Cestou jsme posvačili mou buchtu ze tří kil mouky a jablíčka a došli – jak jinak – do nádražky, kde jsme počkali na rychlík do Prahy (já do Plzně, Árny do Berouna a někteří podle unavenosti asi až tam, kde je nějaká českodrážní koštěmetka nebo hádremšmátra nad ránem probudí a vyžene z vlaku).

První výprava RK Valhalla pod hlavičkou nového střediska se opravdu povedla, i když opět jsme narazili na problém, že nakonec jela jen polovina avizovaných lidí. Část klasicky neměla peníze, část pochopitelně zapomněla a část musela žehlit problémy doma/jinde/oboje. Ale nevadí, i tak bylo zábavy kopec a na dotaci jsme dosáhli :-).

RaDaR