VI. Catonův memoriál - noční pochod

Termín: 7.3. - 8.3.2014
Autor: Rychlík

Noční pochod VI.
Nastal březen a s ním přišla již tradiční akce – noční pochod neboli Catonův memoriál, který se jmenuje podle jednoho z velkých vůdců našeho střediska.
A tak se nás u pokladen hlavního nádraží sešlo 6 odvážlivců: Hlavní organizátor Martin, vůdce OSJ Vašek, zástupce vůdce střediska Šídlo, střediskový hospodář Medvěd, tajemník střediska a fotoreportér Slanina a já.
Nutno podotknout, že nás přišly vyprovodit i tři půvabné slečny, ovšem „vyprovodit“ asi není ten nejlepší termín, vezmeme-li v úvahu situaci, kdy se vlak dal do pohybu a my začali horlivě mávat na rozloučenou. Bohužel se nám nedostalo odezvy, neb se všechny tři slečny zrovna koukaly jinam… :(

Cesta vlakem na start naší cesty (Bechyně) byla vcelku pohodová. Vlak nezačal hořet ani nevykolejil, což byly dva scénáře, se kterými jsme tak trochu počítali. 
V Bechyni ovšem začalo to opravdové dobrodrůžo. Už první rozcestník jasně dokázal, že se Slanina nezapřel a jeho 30 km do našeho cíle, Tábora, se na rozcestníku záhadně změnilo na 32 km. Nejdříve jsme se však museli posílit a tak jsme se vydali hledat nějaký malebný, Bechyňský podnik. Jako první jsme narazili na zajímavou lázeňskou restauraci, tu však měli zabranou na večerní párty místní důchodci. Po zhlédnutí kousku další, pravé, nefalšované, české diskotéky, jsme se vydali dál. Naštěstí byla otevřena ještě jedna restaurace, kde jsme ochutnali místní speciality. Většina se sice spokojila s tradičním smažákem, ale jiní zapátrali v jídelníčku skutečně hluboko a dali si například proslulou Bechyňskou věž (se servírkou jsme se shodli, že toto jídlo si dává jen určitý typ lidí)! Poté, co jsme dopili první limonádu, jsme zjistili, že jsme v podniku, kde se limonády nosí automaticky (rozumějte bez předešlého objednání). Nejvíce na to doplatil Medvěd, který o 2 cm nevychytal míru limonády na to, aby mu nebyla další donesena. Z kruhu smrti nás vysvobodila teprve magická fráze: „Budeme platit!“

Posilněni jsme se tedy vydali zase k prvnímu rozcestníku. Již ve vlaku jsem prosazoval zkratku po silnici, nikdo však o tom nechtěl ani slyšet. Díky dvou kilometrové nesrovnalosti však všichni mírně pookřáli a změnili názor.

Po cestě jsme šlapali mocným tempem, každý si však přišel na své: pro sběratele patníků byl jeden po cestě, pro zvědavce posmrtného života jsme zase šli stezkou „na onen svět“. A taky jsme narazili i na nějakou tu zajímavost. Věděli jste například, že v Dobronicích je hlavní zajímavostí místní, ničím neobvyklý most? Za Dobronicemi jsme mírně odbočili z červené, což mělo za následek, že keš s obtížností 2 se přeměnila na obtížnost 4,5. Vašek mě povzbuzoval ve šplhání po skále, ostatní však ten chrabrý čin zavrhli, a tak jsem zase zůstal zkrátka!

Přibližně ve třetině cesty jsme si vzpomněli na Petru, která nás vybavila heřmánkem na cestu. Když jsme jí však ve 23:30 volali, nezvedla telefon, a tak jsme museli v hlasové schránce zanechat velmi smutnou zprávu…

Zajímavostí skoro v půlce cesty se stal řetězový most Stádlec, který je skutečným středoevropským unikátem! Byl postaven z hrozně moc kvádrů! Na něm jsme úspěšně vypustili naše dva lampióny a vydali se dál (informace z místní tabule se budou hodit na krvavý, vědomostní duel Martin kontra Slanina!).

Jelikož jsme šli celou cestu podél řeky, nebylo nouze o trochu toho místního, kvalitního bahna. Soutěž o nejhlubší ponor vyhrál suverénně Slanina. Jeho výkonu jsme nesahali ani po kotníky. 

Po cestě se toho stalo opravdu hodně a tak jen zkratkovitě: Šídlo odmítl nabízenou mandarinku, Vašek vyřvával v místní osadě vtipy nebo jsme našli hnízda s vlašťovkami (zvířátko na závěr).

Když jsme se dobelhali k hradu Příběnice, nastalo velké hledání místní kešky. Úspěšně jsem nalezl místní hrad (i když po velkém bloudění) a dokonce i kešku. Když jsem se vrátil k ostatním dolu pod kopec, na kterém se zřícenina nalézala, vydali jsme se zpátky nahoru (neb jsme tam někde nechali Martina). Po žluté značce jsme se však dostali na takové horší, nehezké místo. Když jsem ostatním vyprávěl o hradu, který tady někde je, nevěřili mi. Říkali, že jsem blázen! Já jim však ukázal! Hahahaha! Vydal jsem se do tmy hledat onen bájný hrad. Mé dobrodružství jako by napsal sám mistr hororu H. P. Lovecraft. Veden šílenstvím (a nepřesnou GPS) jsem ono tajemné znova našel a pořídil snímky. Teď už mi všichni musí uvěřit!

Po mém návratu k ostatním to nikoho ani moc nezajímalo, protože už se připravoval slavnostní slibovací oheň. Jeden z nás udělal velký krok a odříkal skautský slib. 
Po slibu se slibovací oheň úspěšně změnil na opékací a za tichého syčení se opékaly buřty. (Martin navrhoval uhasit tento oheň a zapálit nový, to však většina, tvořená skeptiky a praktiky, zavrhla. Pro idealisty na nočním pochodu není holt místo!)

Zmožení a propocení jsme se úspěšně dobelhali až do Tábora na železniční stanici, kde jsme nastoupili do vlaku směr Praha a tím zakončili tento úspěšný VI. ročník. Jsem tedy zvědavý, co si pro nás připraví příští ročník!

Zapsal z paměti, z fotek, z audio poznámek i z klasických poznámek Rychlík