VII. Catonův memoriál - noční pochod
Březen 13, 2015
Termín: 13.3. - 14.3.2015
Autor: Rychlík
Catonův memoriál VII.
Byl pátek 13. 3. léta páně 2015. S tímto smolným datem jsme se poprali vskutku netradičně a zcela náhodou, když se nás na Hlavním nádraží u pokladem sešlo právě sedm. Sedmička je přece šťastné číslo a tento noční pochod byl navíc VII.!
Pro lepší přehled uvádím naši sestavu – Martin (7CM), Vašek (7CM), Já (7CM), Slanina (4CM), Medvěd (3CM), Oran (3CM) a Buzz (1CM)*
Už ve vlaku pro nás bylo připraveno sedmimístné sezení, ale já byl trochu skeptický vůči všem těmto podezřelým šťastným náhodám a tak jsem si raději odsedl…
Po vcelku poklidné jízdě jsme vystoupili v Petrově u Prahy (i když to vlastně byly Pikovice) a vydali jsme se na cestu proti proudu Sázavy přes NPP Medník za mírného mrholení. To, jak je tato krajina malebná, jsme se mohli přesvědčit na nejedné krásné vyhlídce (Raisova, Klimentova). A to byl možná kámen úrazu: při nočním pochodu bývá zpravidla tma a zrovínka tuto noc byla tma jak v pytli! Tak jsme pozorovali tmu a hledali jsme malebné scenérie…
…marně (o tvrdém údělu pánů fotografů ani nemluvě).
Útěchou se pro nás stala obec Třebsín, kde jsme měli navštívit místní vyhlášenou restauraci. Prošli jsme kolem otevřené hospody a vyrazili k Slaninou opěvovanému podniku. Asi o nás věděli, neboť nás přivítala cedule „dnes zavřeno“. Vzpomínáte na tu první hospodu, kterou jsme minuli? Asi vás nepřekvapí, že jsme tam nakonec skončili.
Inu chovali se k nám velice pěkně. Kvůli naší večeři i paní kuchařku z postele vyhnali a ona nám uvařila pěknou baštu dle přání (z jídelního lístku). Vaškův pokus objednat si rakvičky raději opomenu, co ovšem neopomenu je platba před odchodem. Když Oran platil bankovkou, spustil na něj hospodský: „Máš pětku? Vyndej pětku! Já vím, že jí máš!“ A skutečně, Oran zalovil ve své peněžence a vyndal blyštivou desetikorunu! Všichni zaskočeni tímto nezvyklým požadavkem začali hromadně lovit po všech svých desetikorunách!
Slanina si už v hospodě stěžoval na špatné plíce a kila navíc. Medvěd jeho problém vyřešil velmi pragmaticky se svým tvrzení: „Tak je odřízneme.“ Bohužel čtenáře zklamu, k odstranění plic nakonec nedošlo… Zato došlo k vypuštění prvního lampionu přání.
Největším přírodním vrcholem byla vyhlídka Máj, která přírodychtivého cestovatele přímo láká svým výhledem na Vltavský meandr. Asi vás nepřekvapí, že naše skupina viděla leda tak velké kulové a to jen, když nějaký fotograf použil v blahé naději blesk.
Já se vrhl ze svahu v honbě za první keškou tohoto putování. Jaké bylo mé zděšení, když jsem se vrátil a vysoko nade mnou odlétal druhý lampion. Oni ho vypustili beze mě! Tím jsem byl v naprostém šoku a na truc jsem už s ostatními ten den nepromluvil (bylo asi 23:30). To jsem netušil, že následky tohoto rozhodnutí mohou ovlivnit naší cestu. Pod Teletínem se totiž vedení skupiny ujal Vašek a já jen smutně koukal do své GPS, jak nás tahá po špatné cestě. Po 500m mu to však nedalo a já mu v naprosté tichosti na GPS ukázal naší lokaci a lokaci žluté trasy. Trasy se neshodovaly. Tak jsme to krosli dolů ze svahu a já v tichosti doufal, že poslední Slanina nevyužije k zbrzdění těch šest „airbagů“, jež na něj čekaly dole…
Párkrát jsme narazili na potok a sledovali Orana ve svých teniskách, jak ho zdolává. Oran se však projevil jako hotový atlet a to v mnoha disciplínách. Byl tu hod kladivem (rozumějte batohem), poté běh na 100 m (rozumějte rozběh před skokem) a samozřejmě skok do dálky (rozumějte skok přes potok). Všechny tyto disciplín se mu podařilo zvládnout a neskončit tak s mokrými boty (jaká to škoda!).
Po zdolání slapské přehrady jsme se již vydali na Svatojánské proudy. Půlka skupiny (zaokrouhleno dolu) se odtrhla od zbytku a proto můj skvělý breakdance vidělo jen pár šťastlivců.
Ve Štěchovicích na nás čekal obchod, který otevíral až v 6:00 a autobus, který jel v 5:55. Mohli jsme se tedy rozhodnout: Chceme takto brzo do Prahy nebo si v krámu koupíme šampaňské a chlebíčky a pořádně to oslavíme? Asi vás nepřekvapí, že jsme jednoznačně zvolili cestu zpět.
Cesta autobusem byla ospalá, i když nás zprvu Slanina zaskočil velmi duchovně-filosofickou otázkou, zda jsme šťastni. A tak jsme dojeli a úspěšně absolvovali 7. ročník Catonova memoriálu. Snad se za rok sejdeme zas!!!
Zapsal chudák Rychlík (který neviděl zapálení druhého lampiónu)
*Počet absolvovaných Catonových memoriálů po tomto memoriálu.
Byl pátek 13. 3. léta páně 2015. S tímto smolným datem jsme se poprali vskutku netradičně a zcela náhodou, když se nás na Hlavním nádraží u pokladem sešlo právě sedm. Sedmička je přece šťastné číslo a tento noční pochod byl navíc VII.!
Pro lepší přehled uvádím naši sestavu – Martin (7CM), Vašek (7CM), Já (7CM), Slanina (4CM), Medvěd (3CM), Oran (3CM) a Buzz (1CM)*
Už ve vlaku pro nás bylo připraveno sedmimístné sezení, ale já byl trochu skeptický vůči všem těmto podezřelým šťastným náhodám a tak jsem si raději odsedl…
Po vcelku poklidné jízdě jsme vystoupili v Petrově u Prahy (i když to vlastně byly Pikovice) a vydali jsme se na cestu proti proudu Sázavy přes NPP Medník za mírného mrholení. To, jak je tato krajina malebná, jsme se mohli přesvědčit na nejedné krásné vyhlídce (Raisova, Klimentova). A to byl možná kámen úrazu: při nočním pochodu bývá zpravidla tma a zrovínka tuto noc byla tma jak v pytli! Tak jsme pozorovali tmu a hledali jsme malebné scenérie…
…marně (o tvrdém údělu pánů fotografů ani nemluvě).
Útěchou se pro nás stala obec Třebsín, kde jsme měli navštívit místní vyhlášenou restauraci. Prošli jsme kolem otevřené hospody a vyrazili k Slaninou opěvovanému podniku. Asi o nás věděli, neboť nás přivítala cedule „dnes zavřeno“. Vzpomínáte na tu první hospodu, kterou jsme minuli? Asi vás nepřekvapí, že jsme tam nakonec skončili.
Inu chovali se k nám velice pěkně. Kvůli naší večeři i paní kuchařku z postele vyhnali a ona nám uvařila pěknou baštu dle přání (z jídelního lístku). Vaškův pokus objednat si rakvičky raději opomenu, co ovšem neopomenu je platba před odchodem. Když Oran platil bankovkou, spustil na něj hospodský: „Máš pětku? Vyndej pětku! Já vím, že jí máš!“ A skutečně, Oran zalovil ve své peněžence a vyndal blyštivou desetikorunu! Všichni zaskočeni tímto nezvyklým požadavkem začali hromadně lovit po všech svých desetikorunách!
Slanina si už v hospodě stěžoval na špatné plíce a kila navíc. Medvěd jeho problém vyřešil velmi pragmaticky se svým tvrzení: „Tak je odřízneme.“ Bohužel čtenáře zklamu, k odstranění plic nakonec nedošlo… Zato došlo k vypuštění prvního lampionu přání.
Největším přírodním vrcholem byla vyhlídka Máj, která přírodychtivého cestovatele přímo láká svým výhledem na Vltavský meandr. Asi vás nepřekvapí, že naše skupina viděla leda tak velké kulové a to jen, když nějaký fotograf použil v blahé naději blesk.
Já se vrhl ze svahu v honbě za první keškou tohoto putování. Jaké bylo mé zděšení, když jsem se vrátil a vysoko nade mnou odlétal druhý lampion. Oni ho vypustili beze mě! Tím jsem byl v naprostém šoku a na truc jsem už s ostatními ten den nepromluvil (bylo asi 23:30). To jsem netušil, že následky tohoto rozhodnutí mohou ovlivnit naší cestu. Pod Teletínem se totiž vedení skupiny ujal Vašek a já jen smutně koukal do své GPS, jak nás tahá po špatné cestě. Po 500m mu to však nedalo a já mu v naprosté tichosti na GPS ukázal naší lokaci a lokaci žluté trasy. Trasy se neshodovaly. Tak jsme to krosli dolů ze svahu a já v tichosti doufal, že poslední Slanina nevyužije k zbrzdění těch šest „airbagů“, jež na něj čekaly dole…
Párkrát jsme narazili na potok a sledovali Orana ve svých teniskách, jak ho zdolává. Oran se však projevil jako hotový atlet a to v mnoha disciplínách. Byl tu hod kladivem (rozumějte batohem), poté běh na 100 m (rozumějte rozběh před skokem) a samozřejmě skok do dálky (rozumějte skok přes potok). Všechny tyto disciplín se mu podařilo zvládnout a neskončit tak s mokrými boty (jaká to škoda!).
Po zdolání slapské přehrady jsme se již vydali na Svatojánské proudy. Půlka skupiny (zaokrouhleno dolu) se odtrhla od zbytku a proto můj skvělý breakdance vidělo jen pár šťastlivců.
Ve Štěchovicích na nás čekal obchod, který otevíral až v 6:00 a autobus, který jel v 5:55. Mohli jsme se tedy rozhodnout: Chceme takto brzo do Prahy nebo si v krámu koupíme šampaňské a chlebíčky a pořádně to oslavíme? Asi vás nepřekvapí, že jsme jednoznačně zvolili cestu zpět.
Cesta autobusem byla ospalá, i když nás zprvu Slanina zaskočil velmi duchovně-filosofickou otázkou, zda jsme šťastni. A tak jsme dojeli a úspěšně absolvovali 7. ročník Catonova memoriálu. Snad se za rok sejdeme zas!!!
Zapsal chudák Rychlík (který neviděl zapálení druhého lampiónu)
*Počet absolvovaných Catonových memoriálů po tomto memoriálu.
