Vlče a vedoucí vlčat na patronátu v cholupicích

Termín: 24.10.2026
Autor: Drak

Tak jsme se sešli až přespříliš brzy ráno na Smíchovském nádraží . . . Nebo to bych napsal, kdyby tohle byla standartní verze patronátů. Tahle se, ale něčím lišila. Dlouho jsem tomu nemohl přijít na kloub. Bylo to snad větrné počasí? Nebo dokonce to, že jsme jeli až do dalekých Cholupic? To všechno byla pravda, ale ještě tam bylo něco. Pak jsem na to konečně kápl: Na sraz dorazil pouze JEDEN účastník. Tento odvážný bojovník byl Maty, kterého maminka vezla autem a vzhledem k nízké účasti vzala i mě a ZaZu až do Cholupic a dokonce s námi i chvíli pobyla.

          Už při příchodu nás čekalo další neméně příjemné překvapení. Organizátoři ze Skautského Institutu pro nás napekli nějaké dobroty, uvařili kávu a čaj a přinesli čerstvá jablka. Samozřejmě jsem musel rychle doplnit zásoby cukru, než by mi to snědí ostatní. Byl jsem však brzy přerušen, že prý nám bude nějaký ornitolog povídat něco o nějakých sýčkách či co. Ukázalo se, že ten ornitolog je pan Tomáš Hovorka, jeden z hlavních aktérů v programu na záchranu sýčků obecných v České republice a jal se nám vprávět řadu velice zajímavých věcí a pokládat řadu velice zajímavých otázek, na kteréž jsem dokonce ani já neznal odpovědi. Kolem a kolem, bylo to velice poučné. Sýčků již nicméně bylo dost a byl čas také udělat nějakou tu práci. S vervou jsme se proto pustili do sekání rákosu, hrabání rákosu, stříhání vrb a trhání náletových olší. Práce postupovala dokonce tak rychle, že nás přítomní ornitologové vzali na procházku kousek o Modřanské rokle, kde udájně kdosi viděl koroptve. My jsme to každopádně nebyli, a tak jsme se zase rychle vrátili zpátky do práce, aby jsme to doklepli. Tak se i stalo a brzy jsme byli já, Zazu i Maty na cestě na Beránek, odkud nás měl odvézt autobus na Smíchovské nádraží. Cestou jsme ještě polemizovali, zda nás vůbec do autobusu pustí, vzhledem k tomu, že jsme měli bahno asi i v uších, ale díky nástupu zadními dveřmi, kam řidič nedohlédl, nebyl problém. Pak už stačilo pouze odevzdat našeho jediného svěřence, o což se postarala Zazu a Matyho se úspěšně zbavila do rukou jeho staršího bratra. I přes nízkou účast jsme si všichni toto jednorázové patronování velice užili a už se těšíme na to, až se vrátíme do nám svěřené oblasti.