Výprava vlčat za Hanušem z Lipé

Termín: 4. 10. 2026
Autor: Kaktus

Slunce se zpoza obzoru již chystalo pomalu vyrazit na svoji každodenní pouť, když tu se v budově pražského hlavního nádraží sešla nadmíru podezřelá skupinka, aby v nelidsky brzkém čase vyrazila na kolosální celodenní dobrodružství. Dotyční si říkali vlčata. A shodou okolností jsem se tam s nimi sešel i já – Kaktus jméno mé – vítej, cizinče, v tomto skromném zápise, který pojednává o tom, co všechno se oné prosluněné neděle se skupinou tak řečených vlčat událo. A že toho nebylo málo.

Zůstaňme ještě pár momentů u srazu, neb ten se do kronik zapíše jako jeden z nejranějších, který naše výpravy kdy měly. To mne moc nepotěšilo. Srazy bývají mým tradičním nepřítelem, neboť se v nich hraje o čas. Encyklopedie srazů totiž říká, že na sraz by se nemělo chodit pozdě. Před touto výpravou jsem tak vzpomněl na minulý rok, kdy jsem se srazem potupně prohrál, protože mi sraz zákeřně nechal ztlumit budík. Rozhodl jsem se tedy skóre vyrovnat a tuto příležitost k odvetě nenechat proklouznout mezi prsty. Nařídil jsem si protentokrát tři budíky – a všechny na stejný čas, aby mě jejich zvonění probudilo hned trojnásobně. No nebudu to natahovat, sraz mi nedokázal zlumit všechny tři najednou, takže jsem srazu loňskou porážku řádně oplatil. Kecám, ujela mi tramvaj, takže jsem přišel o 5 minut pozdě.

Každopádně chytré hlavy plánující každou výpravu s množinou srazových bojovníků, jejímž jediným prvkem jsem obvykle pouze já, naštěstí ve svých úvahách počítají, tudíž jsem po příchodu do hloučku jdeš-pozdě-Kaktusi-vedoucích zjistil, že vlak jede za dlouhých pětadvacet minut. Ukrátil jsem tedy chvíli nákupem svačiny a posléze se vydal s celou skupinou vstříc železničnímu oři, jenž nás měl odvézt na místo, kde započneme své putování.

Tehdy jsem si všimnul vysokého počtu zúčastněných, kteří neváhali zaplnit bezmála třetinu jinak prázdného vagónu. Vizuální vjem brzy doprovodila i zvuková stránka, poněvadž účastníci se nebáli zároveň otestovat akustiku jinak prázdného vagónu. Jinak prázdný vagón vzhledem ke své prázdnotě nic nenamítal. Já také ne. Věděl jsem, že to nemá cenu. Situaci jsem se rozhodl vyřešit předstíraným spánkem.

O takových devadesát minut později jsme dopravní spoj opustili a na zastávce nabrali posledního člena naší výpravy. Mohlo se začít. Vlak nás zanechal v Ratajích nad Sázavou a my jsme se vydali po stopách dějiště dobrodružství Jindřicha ze Skalice. Hned ze startu nás čekalo Drakovo historické okénko ohledně ratajského spodního hradu Pirkštejn, jehož nedávnou rekonstrukci brzy zastínila jakási mluvící železná roura, která čouhala ze země. Tento působivý střet středověkého majestátu s uměním nejmodernějším jsme brzy zanechali v dáli, poněvadž jsme své kroky nechali znít i ve zbytku ratajské obce a poté nabrali směr Ledečko.

Minuli jsme tak mlýn mlynáře Vojtěcha a na hranici obce se seřadili do dvojstupu, jelikož nás čekal nebezpečně dlouhý úsek trasy po silnici čítající závratných deset metrů. Díky, Draku. Cesta pokračovala dále na hrad Talmberk a já zabředl do diskuze o nové minecraftové dimenzi, zvěstuje tak nezasvěceným tuto důležitou novinu. Spekulace o nejvhodnějším stylu těžby diamantů a inovacích v oblasti pastí mě pak provázely po zbytek výpravy.

Šli jsme ve vskutku poctivém tempu, a tak bylo vzápětí zaveleno k obědové pauze. Na tuto záminku čekal Ostříž, který skupinu urychleně opustil, aby stihnul včas dřívější spoj do Prahy. ZaZu neváhala a rozdala všem pendreky, načež se Ondra vytasil se svým řetězem. Po dobré půlhodině spokojeného přežvykování jsme se odhodlali pokračovat dále do Mrchojed. Po cestě nás nově provázely bomby, nálety a povodně, my se však nenechali těmito obtížemi svést ze správné stezky.

Mezi poutníky se taktéž začaly nenápadně pohybovat dva kolíčky, já však byl ve střehu. Dokonce jsem se i nezištně snažil pomoci jiným, kteří kolíček náhodou měli. Zrovna jsem upozorňoval Mandáta, když Drak první kolíčkové kolo ukončil a já musel shledat, že k Mandátovi do dvojice trestaných patřím i já. Musel jsem tak zapátrat v paměti po vtipu, který by dosahoval alespoň obstojné úrovně a nadšenému obecenstvu jej říct. Jak to dopadlo je na interpretaci každého, který si jej vyslechl.

Čas plynul a cíl se pomalu blížil. Sázava byla zprvu jen na dohled, posléze jsme se ocitli přímo v jejím nitru. Po interakci se skupinkou výletujících penzistů jsme zamířili k branám sázavského kláštera. V něm jsme po náročné chůzi na delší dobu vydechli a pořídili vítězné fotografie. Pak nás čekal pochod na nádraží a zejména čekání na vlak. Zahrál jsem si tedy BS* a s pootevřenýma zorničkama hlídal z lavičky potenciální nebezpečí.

Naštěstí se vlak dostavil načas, proto jsme mohli tentokrát neprázdnému vagónu opět předvést mnohadecibelový výkon na cestě zpět do metropole. Vedly se dále konverzace na mnohá témata, a dokonce jsem vyřešil jednu zapeklitou hádanku pomocí kvadratické rovnice s parametrem. Hejtři řeknou, že moje metoda byla overkill. Na perónu jsem si ještě po příjezdu musel díky Edgarovi zaklikovat, ale to už zbývalo jen pár momentů před definitivním koncem této epické výpravy.

Na závěr je ještě třeba konstatovat, že délkou trasy jsme letos překonali skauty a ti tak mají ve výpravách příštích rozhodně co dohánět.

* BS – Zkratka nese mnoho významů, např. Brawl Stars, Biologický seminář nebo Bezdomovec Simulátor. V daném kontextu se jedná o poslední z jmenovaných.