X. Catonův memoriál

Termín: 16.3. - 17.3.2017
Autor: Rychlík

Původně se nás na Hlavním nádraží mělo sejít 13, ale Oran na poslední chvíli vyslepičil a tak to vypadalo jen na 12 účastníků. Po příchodu Vaška jsem však byl ujištěn, že dorazí ještě jeho kolega Rosťa. Jelikož známe své lidi, ujišťoval jsem se, zda tento kolega není jen vymyšlený. Nakonec se však ukázalo, že nejenže existuje, ba je to moravák jak Olomouc, což přidalo další zajímavou osobnost do již tak pestrého střediskového koloritu.

Cesta vlakem uběhla bez větších problémů, sice se někteří pekli u topení, ale po přesunu bylo již vše v pořádku. Rosťa navíc vytáhl dvě láhve hroznů z Moravy a tak vše příjemně uběhlo.

Po vystoupení z vlaku nás však v Mšenu čekalo nemilé překvapení – husté sněžení. Zasněžení jsme se tedy narychlo uchýlili do bezpečí restaurace U Zlatého lva, kde jsme se 1,5 hodiny připravovali na cestu. Není se čemu divit, cesta byla totiž pro jubilejní pochod na minutu přesně naplánovaná. Mimochodem časový harmonogram celé trasy byla první věc, kterou záškodníci před restaurací zasáhli sněhovou koulí. Druhá byl můj krk. Život vůdců horských výprav je pěkně náročný…

 Po vymotání se ze Mšena jsme si to razili, stále ještě v hustě padajícím sněhu, na Cinibulkovu stezku. No, že bude kopcovitý terén na začátku, většina z nás tušila, ale že se někteří projdou po bludišti dvakrát, to už čekalo méně lidí. Ostatně drápání se na strmou skálu jen pomocí postranního řetězu a s namrzlými „schody“, to čekal jen Slanina, který trasu již šel. Nicméně málokdy se vidí, že by si někdo na sebe ušil takový bič. Nakonec se všem podařilo vydrápat nahoru, kde již na ně čekalo půlnoční překvapení, se kterým jsem se tahal již z Prahy. Nutno podotknout, že jsem se tohoto hendikepu mile rád zbavil. Byl to totiž dort. Ještě jsme si zapálili rachejtli a všem bylo dobře.

Krátce nato nás čekalo nemilé překvapení – turistický rozcestník Na Rovinách i s mapou okolí. S hrůzou jsme zjistili, že jsme ušli jen pár kilometrů z celkových 27km. Navíc jsme zaostávali za harmonogramem o 30 minut.

Inu, jak se na skauty sluší a patří, přidali jsme do kroku a štrádovali si to rovnou na pokličky. Zdolali jsme švédský val, porazili obří hlavu i žábu a po rovince jsme došli až k Pokličkám. Zde jsme vypustili první lampión, který nechtěl moc stoupat, ale zato osvětlil ty pokličky, které nebyly ve tmě příliš vidět.

Pod Pokličkami jsme zjistili, že se nám výrazně podařila dohnat ztráta a tak jsme maličko zvolnili tempo. V této části cesty nás čekalo několik překážek na cestě (potok, spadlý strom). Někteří členové výpravy pod vedením střediskového vedoucího zkoušeli alternativní způsoby překonání překážek (přeskok, podlezení).

Po cestě jsme se na chvíli zastavili v jeskyni Kostelíček, která nám zajistila trochu sucha a klidu. Přeci jen se nám podařilo dohnat ztrátu a začínali jsme nabírat náskok.

Tady pomalu začala část osazenstva přemýšlet na hrůznými myšlenkami typu: stihneme vlak, co jede o 2 hodiny dříve. Horský vůdce však takové hloupé návrhy zavrhoval!

Po cestě jsme ještě vypustili další lampión, který však nechtěl odstartovat a tak byl skartován a zničen. Jakoby tato událost byla předzvěstí další části cesty.

Šli jsme dlouho rovně po cestě a mnozí přemýšleli nejen o dřívějším vlaku, ale o zkrácení celkové cesty. Navíc začínalo pomalu svítat a to bývá největší zima a tak někteří o to více popoháněli skupiny kupředu.

Vše vyústilo v Želízech, kde se od nás oddělila Myška a Tatar. Nás ještě čekaly Čertovy hlavy, které jsme taky zdolaly. Překvapivě se nikomu z nás nepodobali, i když se to u pár jedinců očekávalo…

Po zdolání Čertových hlav nás čekal poslední kopec. Tady se naplno projevila naprostá lenost většiny osazenstva, která ke Klácelce do kopce nechtěla. Naštěstí byl horský vůdce neoblomný a všichni zdolali i poslední překážku cesty.

Sice nás ke konci cesty ještě čekala delší rovinka na nádraží v Liběchově, ale nakonec jsme dorazili se 40 minutovým předstihem. Místní výpravčí nás pustil do zamčené čekárny a většina si blaženě zdřímla. Hospodář akce vybral desátky a vše nakonec dobře dopadlo.

Vlaky zpátky jely načas, průvodčí nenašel tajemné dítě, které s námi mělo cestovat a někteří si ve Všetatech drze na poslední chvíli koupili i kávu. Celkem jsme všichni úspěšně doputovali až do Prahy.

Účastníci: Vašek (10CM), Martin (10CM), Rychlík (10CM), Slanina (7CM), Šídlo (4CM), Otesánek (3CM), ZaZu (3CM), Vašek (3CM), Ondral (2CM), Očko, Rosťa (1CM), Myška (2CM) a Tatar (1CM)