Hannibal ante portas - výprava slonů

Termín: 6. 7. 2025
Autor: Slon 12

Ráno jsem se probudil do šedého dne. Déšť už od noci bubnoval na listy a kapky mi stékaly po uších. Hannibal mávl rukou a my se dali do pochodu. Mluvilo se o tom, že jdeme přes Alpy – ale ty hory mi nějak moc připomínaly Brdy. Byly nižší, zelenější a voněly borovicemi.

Cesta byla mokrá a blátivá, vojáci klouzali po kamenech a nadávali. Vzduch byl plný mechu a kouře z ohňů, co nikdy pořádně nechytly. Cestou jsme se nezastavili na pouti, protože se prý sloni nevejdou do autíček na autodromu...

Kousek dál jsme dorazili k hradu Valdeku. Vypadal mohutně, i když už byl jen zříceninou. Vojáci se chtěli podívat dovnitř, ale nedalo se tam vlézt – všechno bylo zavřené a zarostlé. Tak jsme aspoň chvíli stáli pod zdí a Hannibal povídal, že i nejpevnější pevnosti se jednou rozpadnou. 

Když jsme pokračovali, narazili jsme na dva chlapy. Vypadali jako zběhové – šaty maskáčové, tváře zarostlé. Ale já jsem cítil, že to nejsou žádní nepřátelé. Voněli vínem a uzeným. Ukázalo se, že jsou to Moraváci. Usmáli se, podělili se o sušené maso a začali vyprávět historky ze skautu. Povídali, jak přespali v lese jen pod plachtou, jak jednou vařili polívku v ešusu a spálili ji na uhel, nebo jak táhli na výpravu kytaru, i když pršelo úplně stejně jako dnes. Pro jejich dialekt jsem jim rozumněl jen tak polovinu slov, takže nám možná vyprávěli něco úplně jiného.

Pak jsme šli dál, déšť sílil a hory se nad námi tyčily, i když to pořád byly spíš Brdy než Alpy. Kameny klouzaly, koně se plašili, ale já jen kráčel, krok za krokem, a myslel na teplo domova.

Večer jsme dorazili do sedla. Hannibal se usmál, i když mu voda stékala po tváři. Věděl, že jsme to zvládli. A já, promoklý a unavený, jsem zvedl chobot a zatroubil do mlhy. Zvuk se odrazil od skal a vrátil se zpátky, jako by hory – nebo spíš Brdy – řekly: „Dobře jsi kráčel, slone.“

Aut viam inveniam aut faciam.