hkv
Listopad 7, 2025
"Za časů dávných bohů, hrdinných náčelníků a králů, nepokojem zmítaná zem zrodila výpravu. Bylo to HKV, mocná víkendová akce, zocelená žárem četných repeticí. Síla, vášeň a nebezpečí…"
Není to krása? HKV je zpátky a vlastně ani není vůbec důležité kolikáté je. Skauti z 319. oddílu vyrazí zase za dobrodružstvím a jistě nebudou mít vůbec smůlu, naopak zažijí skutečné štěstí.
A určitě si s sebou nikdo nebude brát hromadu čtyřlístků, zaječích pracek či podkov. Všechno bude naprosto v pořádku a není se vůbec čeho bát.
Vždyť je u akce obrázek se sluníčkem. To už přece jasně naznačuje, že nás čeká opravdu Hezká klidná výprava.
A už jsem Vám říkal o tom, jak to bude všechno krásné? No to je snad samozřejmost. To přece musím zaklepat.
Přihlasit na akci se můžete vyplněním formuláře, ODKAZ ZDE (prosíme o přihlášení nejpozději do 26.10.25)
Případné dotazy směřujte prosím na vedoucí na konci schůzek (nebo pište panu Richardu Leakovi na mail mstrauss@seznam.cz).
Termín: 7.11. - 9.11.2025
Sraz: v pátek, bude upřesněno
Návrat: v neděli, bude upřesněno
Místo: Elster Heimstadt
Cena: 500,-
S sebou: Jídlo a pití na páteční večer, oblečení na víkend, spacák, karimatku, přezutí, jídelní set (ešus, hrníček, lžíce), baterka/čelovka, NERF + náhradní munice (tradičně pokud máte), plavky a ručník, medžiky (pokud máte), košili a motýlka/kravatu, jednu cenu do tomboly (téma: "věc, která je nebo by mohla být posednutá nadpřirozenou silou")
Vložil: Emanuel Xaver Press, tajemník pana Richarda Leaka
Zde bude vložen náhodný text, který možná souvisí s Hezkou Klidnou výpravou. Nebo taky třeba vůbec ne. Vše je jen otázka nápadu a invence. Na základě rigorózních studií víme, kdo jsou skuteční poctiví čtenáři těchto textů. Zde je vennův diagram, jež ukazuje tuto skutečnost:
Byl horký letní večer, když jsem pomalým krokem mířil na zastávku Nad Klamovkou. Dost se zešeřilo a někde v dálce brečel chlapeček, kterého ze strachu nemohl nikdo hladit. Na obloze byla vidět křídla tažnejch ptáků, ale jinak nebylo v okolí jediného živáčka. Pro jistotu jsem si seřídil hodinky na zápěstí a zkontroloval jízdní řád. Měl jsem dost času popřemýšlet o světě a tak. Nejsem žádný rebel, proto nekouřím na zastávce. Ostatně jsem nekuřák. S klidem v minutě jsem si uvědomil, že asi nejsem na zastávce tak sám, jak jsem si myslel.
„Občane okamžik…“ ozval se tichý hlas někde po mé levici. V onom hlase byl cítit smutný příběh člověka, který propil své peníze a je napůl zombie. Pomalu jsem se otočil k oné osobě. Byl to muž s podivným kloboukem, krempa do čela mu zakrývala tvář. Dlouhý kabát bil do očí. Jednu botu měl zpuchřelou.
Nechtěl jsem s tímto mužem hovořit a tak jsem ho hned hrubě odbil: „Víte, na nic se mě neptejte!“
To bude pěkný dezolát, pomyslel jsem si pro sebe.
„My tu neřveme.“ Když onen muž pronesl téměř na hranici slyšitelnosti tato slova, přejel mi mráz po zádech. Použité množné číslo mi nešlo do vzorce. Ale už nejsem dítě, abych se jen tak zalekl dalšího blázna. Začínal jsem mít obavy, zda mi můj autobus dojede na zastávku a zda vůbec zastaví.
Přeci jen už začínala být hluboká noc a někde venku vyl cizí pes. Atmosféra na zastávce se pomalu měnila v něco děsivého. Onen muž stále stál nedaleko ode mě jako socha, jako by na svém místě stál léta a stát bude i nadále. A já věděl, že i kdyby to všechno přešlo, on tam bude stát navždy.
„Točí se, točí se, točí, točí se kola,“ pronesl po chvíli.
Tohle nikdy nepochopím, to se mi každý rok děje zrovna na této zastávce. Po takovýchto problémech opravdu netoužím, vždyť jsem tu jen nakrátko, dokud mi nepojede autobus. Potkat toho muže v noci ve městě, možná bych se bál, ale byl večer a děje se mi to až nějak často, takže jsem to rovnou nepoložil. Občas mívám teploty, ale teď jsem byl zdravý a asi jsem si musel poslechnout ty blbý kecy onoho pána.
„Neviděl jsi tu někde hvězdáře Giordána?“ Ta otázka mi nedávala žádný smysl a trochu jsem se zamyslel. Bohužel jsem si nevšiml, že zrovna jel autobus, který stanici jen míjel. Za předním sklem se klimbaly batohy.
Ve vzduchu bylo smradu plno a já si chtěl na chvíli odlítnout. Já nejsem svatej, ale tuto situaci jsem si opravdu nezasloužil v dnešním světě, kde pravdu má snad jenom bouchačka.
Jako by mi onen muž četl myšlenky: „Pozor dej, svou duši hříchu uvaruj!“
„Nechám si to projít hlavou…“ Zase jsem se snažil odbít onoho pána. Zvláštní smrad najednou vystřídala vůně obědů z oken nedalekého domu. Možná jsem se pomátl. Člověk se ze zoufalství snadno pomate…
Byl jsem již unaven, bezmocný. Kdybych měl něco, co by mi vyčistilo hlavo, abych mohl být bystřejší.
Byla skoro půlnoc, co bude dál? Každej příběh má svůj konec, ale né tento. Začínal jsem mít pocit, že bych prostě měl nastupovat do autobusu na jiné zastávce, teď už je to jedno, ale pro příště.
„Panečku, dej si říct, a netvař se, že nevíš, o čem tady mluvím! Co kdybych ti ukázal takový malý trik?“
Malý trik? Co tím myslí? Že by se blížil můj konec a ráno by mě pak našli dole v řece pod tratí mrtvého?
„Je to takový trik s cipébama a ciboló.“
Začínal jsem se dost bát, co bude dál. Ale co mám tomu podivnému pánovi říct na ty jeho blbý kecy?
Ale opravdu se to děje vždycky tady, na této zastávce. Může za to zastávka Nad Klamovkou? Nebo snad čas? Nebo já? Mám tisíc otázek, ale nedaří se mi skládat obrázek těchto podivných úkazů. Zase na druhou stranu člověk svobodu neocení, dokud nezažije nepohodlí právě zde. Jsou to tyto chvíle, kdy člověk pak ráno skáče z postele. Tak mám a nebo nemám dneska kliku?
A je ten pán jen blázen? Nebo snad pankáč, somrák, máňa, skin?
„Kouknu se na ten trik, když mi slíbíš, že dnes v noci nebudeš můj kat, ok?“ Měl jsem už dávno utéct, ale místo toho tady postávám a směju se času, který mi už nikdo nevrátí…
„Nemáš nějaké love, no more?“
Martin von Straussenberg
Ne nadarmo je heslo významného bavorského šlechtického rodu von Straussenbergů „per historiam temere navigare” (náhodně procházet historií). Vždyť už zakladatel rodu - Martin von Straussenberg - se stal náhodnou hříčkou dějin. Podle dochované kroniky, kterou sepsal dominikánský mnich Struthionis, čekal mladý Martin roku 1620 na životní chvíli u zdi obory Hvězda. Nepochopil však instrukce svého stavovského velitele Jindřicha Matyáše z Thurnu a stál na špatné straně. Když se pak nachomítl k nejbližší armádě, bil se jako lev. Teprve po bitvě však zjistil, že se omylem přidal k vojsku Karla Bonaventury a přispěl tak k porážce stavovské šlechty v bitvě na Bílé hoře. Navíc si tímto svým činem získal od císaře Svaté říše římské, Ferdinanda II. Štýrského, šlechtický titul hraběte von Straussenberg.
Během zbytku 30 leté války se Martin von Straussenberg držel spíše v ústraní. Změna nastala po roce 1660, kdy začal cestovat po Evropě. Ve Francii se nachomítl na zámku ve Versailles, kde mezi řečí pár lidem navrhl, že by se měl zámek zcela přestavět, protože je opravdu otřesný a působí zastarale. Jedním z oněch pár posluchačů byl sám Ludvík IV., který si vzal tuto radu k srdci a během následujících 20 let přestavoval zámek do dnešní honosné podoby.
Nevalně skončila i jeho návštěva Londýna v roce 1665. Když si na lodi ochočil nemocnou malou černou krysu, kterou pojmenoval “Smrťák”, netušil, že přivádí do anglické metropole daleko více. Když se v roce 1666 začala černá smrt šířit až moc, musel Martin za sebou spálit všechny mosty a po velkém Londýnském požáru se vydává zpět do vnitrozemské Evropy.
Překvapení hraběte von Straussenberg
Na obrazu můžete vidět hraběte Martina von Straussenberg, který při své návštěve nizozemského Leidenu v roce 1621 narazil na mladého Rembrandta. Rebrandt Martina zaskočil 4 hodinovým malovaním jeho obrazu. Martinovo překvapení je zcela patrné.