Úvodní výprava vlčat

Termín: 4. 10. 2025
Autor: Rychlík von Zugverkehr

Tento zápis vznikl za velice podivného mentálního stavu jeho autora. Slabí jedinci by měli přestat číst, silnější by se měli obrnit nějakým actimelem na podporu imunity (toto je zatím neplacená reklama). Pro skutečné fajnšmekry (čti masochisty) doporučuju ke čtení pustit na loop písničku Sarà perché ti amo. Tak jdeme na to…

Jelikož byla tato sobota druhým dnem voleb do poslanecké sněmovny a taky dnem, kdy se rozhodne o jejich výsledku, rozhodl jsem se v rámci zachování svého duševního i duchovního zdraví přidat k oddílu vlčat a vyrazit co nejdál to jde – tedy do Srbska.

Neboť jsem stihl dřívější metro a po přestupu na Můstku i dřívější metro, byl jsem na Smíchovském nádraží asi o 25 minut dřívější. Ani káva z místní kavárny (rozuměj laciný stánek s hnusnou kávou) nedokázala rozjasnit můj den (i proto, že bylo venku dost hnusně a zataženo) a z toho důvodu jsem jen smutně čekal, až se někdo objeví. Přeci jen se mi do dalekého Srbska nechtělo cestovat samotnému. Musím přiznat, že mě značně zlákala i velice nízká cena této daleké cesty do ciziny. Ostatně kdo by dnes za zpětnou cestu na Balkán zaplatil pouhopouhých 70 korun českých?

Nakonec jsem se dočkal a začali se trousit první účastníci, se kterými se nám podařilo úspěšně zablokovat prostor nedaleko pokladen, na což jsme byli upozorněni milou nádražní ostrahou.

Ačkoliv byl silný účastnický potenciál, odvážilo se s námi na výlet vyrazit jen 7 ostřílených vlčat. Ve finále se čekalo jen na Kaktuse, který nezvládl proces ranního přesunu z horizontální do vertikální polohy.

Poněkud se mi nezdálo, když padl návrh, že se k nám přidá dalším vlakem. To do Srbska jezdí vlak každou půl hodinu? Co je to za nesmysl.

Musím teď vložit takové malé zápisové intermezzo. Je mi nadmíru jasné, drahý čtenáři či drahá čtenářko, že už máš asi pocit, že jsem tento přímočarý vtip se Srbskem podojil až příliš. Musíš ale pochopit, že mé rozpoložení si přímo vyžaduje zarputilou konzistenci. Takže dokud nepřijdu na nějakou novou komickou etudu, budu se toho držet jak klíště. Příjmy prosím mou ne zcela upřímnou omluvy za tyto manýry i za tento zcela zbytečný odstaveček s mým pásmem. Teprve nyní jsem navíc zjistil, že Guillaume Apollinaire se narodil v Římě a skutečným jménem byl Wilhelm Albert Wladimir Alexandre Apollinare de Kostrowitzky. Navíc to byl syn polské šlechtičny narozené v Bělorusku. A já ho měl za naprostého Francouze… Teď již zpátky k zápisu.

Co vám budu povídat, mé zděšení bylo opravdu ochromující. Místo Balkánu vonícím exotickým ovocem (broskvemi či třeba kiwi), jsme vystoupili v Berouně. O vůni raději pomlčím. Únik se tedy vůbec nezdařil. Zároveň se tím vysvětlila cena této výpravy, která se najednou zdála až přehnaně vysoká.

Měl jsem celou cestu přes Beroun na rozdýchání této skutečnosti (což je daleko více než si mnohdy každý myslí).

Už během této cesty se mezi vlčaty začal šířit takový malý nešvár, jež se týkal bájných plazovitých tvorů a jejich obydlí. Naštěstí nás v tuto chvíli dohnal již vertikální Kaktus (což je odborný biologický výraz) a také jsme se ocitli v malebné obci Svatý Jan pod Skalou. Zde jsme se všichni posilnili a také jsme navštívili zdejší kostel (bohužel si již nepamatuji, komu je zasvěcený). V kostele navíc byla jeskyně svatého Ivana. Tento poustevník zde žil v 9. století a byl pokoušen ďáblem. Na pomoc se mu zjevil svatý Jan Křtitel, který Ivanovi daroval kříž. Když se pak ďábel znovu objevil a pokoušel Ivana slovy „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?“, vrazil mu Ivan Kříž do chřtánu a ďábel vyletěl z jeskyně. Dokonce po něm zůstala ve skále díra až do dnešních dnů.
Také zde bylo i několik netopýrů, ale jelikož už jsme byli po jídle, tak naštěstí nehrozilo nějaké epidemické okénko.

Zapomněl jsem zmínit fakt, že začalo v kopci u Svatého Jana pršet, ale všichni jsme byli dostatečně vybavení pláštěnkami, takže to nebyl problém. Tato informace tedy postrádá jakýkoliv význam.

Zde je čas na druhé zápisové intermezzo. Oblivion v anglickém jazyce znamená buď zapomnění nebo také zánik či nicotu. Též si jsem vědom, že toto intermezzo bude mít větší informační hodnotu jen pro asi tři lidi, za předpokladu, že si tento zápis vůbec přečtou.

Po cestě se nám podařilo překonat džungli u Bubovických vodopádů a my se rázem ocitli před Kubrychtovou boudou. Já jsem zavzpomínal na střediskovou výprava, která zde proběhla v roce, kdy ještě nikdo z vlčat nebyl naživu a také došlo na stravu budoucnosti. Skoro všichni dostali za odměnu trochu chilli proteinu. Trochu mě překvapilo, jak moc některým chutnala.

Poté jsme se opět vydali na cestu. Abych konečně ukončil pásmo se záměnou Srbska a uzavřel tak jeden zápisový dějový okruh, zabočili jsme před Srbskem doleva na Karlštejn, a tak jsme se mu vyhnuli jako čert kříži (což je vlastně velice špatné básnické přirovnání, když jsem jen o pár řádků výše psal legendu o svatém Ivanovi).

Čím blíže jsme se dostávali k našemu cíli, tím více na mě začínala doléhat důležitost dnešního dne, před níž jsem se snažil uniknout. Větší skupinka navíc začala hrát nebezpečnou, nicotnou hru. Začali v žaláři a pak pomáhali císaři, který unikal před vrahy.

Já mezitím vytáhl černé historky a pár zbylých jedinců se snažilo přijít na krutý osud sněhuláka Huberta. Bohužel však na všechny otázky dostávali jen odpověď ne, ačkoliv chtěli zjistit alespoň jedno ANO. Asi se moc drželi hesla Sherlocka Holmes: „Jestliže vyvrátíš všechny nemožnosti, pak to, co zbývá, musí být pravda, ať už je sebevíc nepravděpodobná.“

Nakonec jsme se k pravdě dohrabali u dubu Sedmi bratří. Ten jsme všichni SPOLU objali.

A najednou jsme byli na Karlštejně. Nikdo z nás tam nechtěl prožít noc (taky nikdo s sebou neměl STAN) a tak jsme se vydali z kopečka na vlak. Karlštejn je tak trochu turistická past. Člověk má pocit, že na něj všude číhají nějací PIRÁTI, kteří ho chtějí obrat o všechny peníze.

Cestou jsme narazili na spoustu předražených obchůdků a hoSPoD, ale také i na motivační citáty napsané křídou na plotech. Dokonce nás nezajeli žádní MOTORISTÉ.

No a na závěr jsme skončili ve vlaku. Vlčata cestou zpět dělala trochu bordel, ale když jsme jim důrazně řekli, že už to STAČILO, byl ve vlaku klid. Na nádraží pak zazněla PŘÍSAHA, že bude více jak 1% šance další výpravy a my měli Mandát se rozpustit...